Pradědeček Jana Hrušínského kočoval s divadelní společností po Čechách a hrál lidem „pro radost, obveselení a poučení“. Janův otec, Rudolf Hrušínský, se svým uměním také zapsal do historie českého divadla a mnoho lidí na něj dodnes vzpomíná. Janovi je sedmačtyřicet let. Role princů dávno opustil, a aby prý byl „svobodnější“ založil s manželkou, Miluškou Šplechtovou, vlastní divadelní společnost. Prý bude také kočovat a hrát to, co má rád.
O prázdninách jste točil Brouka v hlavě, hrál jste záletníka pana Tournela – čím to, že je tahle hra pořád tak oblíbená?
Feydeau dokonale ovládal své řemeslo a jeho zápletky do sebe zapadají s milimetrovou přesností. Jsou-li inscenovány tak, jak je autor skutečně napsal, dokáží vyvolávat v hledišti vlny smíchu a zanechat diváky po představení nebo doma u televize v dobré náladě. To samo o sobě stojí za to, aby se jeho hry znovu a znovu uváděly a natáčely. Kromě Brouka v hlavě režiséra Zdeňka Zelenky jsem v létě hrál ještě vyšetřovatele v televizním filmu Ivana Pokorného Smrt pedofila, do Brna jezdím točit třináctý díl seriálu Četnické humoresky – Slavnost, kde hraji zápornou roli, Hermana Klimzsu, který je zapleten s nacisty. S Viktorem Polesným jsem natočil roli kočovného herce Kroulíka ve filmu Malovaný děti a s Ondřejem Trojanem menší roli ve filmu Želary.
Co hrajete raději? Postavy, jimž se lidé smějí nebo padouchy a vrahy, Ráda vzpomínám třeba na vaši roli v televizní inscenaci Paní Pipperová zasahuje, kde ve vás vraha odhalila Jiřina Bohdalová.
Hrál jsem takového uhlazeného gaunera – ale paní Bohdalová to tenkrát naštěstí ve zdraví přežila. Myslím, že není důležité, jestli jde o roli dramatickou nebo komickou. Podstatné je, aby byla nejen role, ale celá hra dobře napsaná, aby s vámi hráli partneři, kteří vědí, o čem je řeč a aby vše vedl režisér, kterému můžete důvěřovat.
Máte na svém kontě přes 180 rolí – už se Vám splnil sen, co byste chtěl hrát nebo ještě na naplnění čeká?
Skvělých rolí klasického repertoáru je na světě tolik, že na ně jeden herecký život nestačí. A protože nechci být odkázán jen na to, co mi kdo nabídne, založil jsem po vzoru svých předků Divadelní společnost Jana Hrušínského, která by měla svou činnost zahájit na jaře 2003 dvěma premiérami. Režírovat je budou Ondřej Sokol a Jana Kališová a kromě mě a mé manželky, Milušky Šplechtové, v nich bude hrát například Jiří Kodet, Jan Novotný, Lucie Vondráčková, Kateřina Lojdová, doufám také ve spolupráci s Jirkou Schmitzerem a mnoha dalšími. Hrát budeme po celé republice a na několika místech v Praze, např. v Kulturním centru Novodvorská, v Řeznické a snad nás diváci uvidí i v divadle ABC.
Vaši předkové ovšem kočovali. Jak to chcete praktikovat vy?
V podstatě podobně, jako to dělali oni. I když dnes je svět mnohem menší a vzdálenosti podstatně kratší, než tenkrát. Pochopitelně dlouhodobým cílem by měla být stálá scéna v Praze. Ale je mi jasné, že všechno má svůj čas.
Ve svých sloupcích, které píšete do časopisu často vzpomínáte na svého otce. Čím pro Vás byl a je?
Na to je jednoduchá odpověď. Tátou. Tátou, který mi chybí a po kterém se mi docela obyčejně stýská. Proto o něm tak často píšu a sloupky ve Story mi k tomu dávají báječnou příležitost.
Dochází k určité výměně. Odchází velmi silná generace herců, do které patřil i váš otec. Myslíte, že současná herecká mládež bude také taková
Tátova generace skvělých herců rostla nejen na velmi kvalitních textech, ale pracovala také s vynikajícími režiséry jako byli například Radok, Krejča, Macháček, Pleskot, Ornest, Frejka, Dostal, Svoboda a celá řada dalších. Obávám se, že devadesátá léta a naše současnost je ve znamení takzvaného postmoderního divadla, kdy režiséři kladou hlavní důraz na zviditelnění sama sebe prostřednictvím nejrůznějších nápadů, které většinou nemají žádný vztah k obsahu hry a je vlastně lhostejné, kdo tyto nápady na jevišti poslušně, a mnohdy nadšeně, předvádí. V takovém ovzduší nemají herci mnoho šancí vyrůst a stát se tak nezaměnitelnými osobnostmi. A to je škoda, že?
Určitě. Učíte na nějaké herecké škole? Jací jsou mladí adepti herectví? U vás je zřejmé, že jste měl a máte obrovskou chuť hrát nejen pro peníze, ale i pro radost.
Před časem mi nabízel pan Laurin, abych učil na konzervatoři, ale po určitém váhání jsem tomu lákavému pokušení odolal a učím dál pouze sám sebe. Herců, kteří nehrají s chutí a pro radost je mi líto, protože marní svůj život nezábavnou dřinou a upřímně řečeno dívat se na ně je potom stejně nezábavná dřina i pro diváky.
I když to úplně nedodržujete, než jste začal psát svoje sloupky, slíbil jste si prý, že se nebudete věnovat politice a politikům. Proč?
Protože psát o politice, respektive o počínání některých politiků mi připadá s prominutím tak nějak laciné. I když oni si o to, zvláště někteří, vyloženě říkají. Nedávno napsal do rozhovoru jeden pan ministr, že je v politice protože má rád moc nad lidmi, potom peníze a až teprve na třetím místě jmenoval nějaké ty ideály. Nebo ten kandidát na prezidenta, co říkal, že byl členem KSČ, protože jinak by prý neudělal žádnou kariéru. No řekněte sama, není to rozkošné téma na sloupek?
To jistě, dokonce si myslím, že kdybyste se chtěl věnovat všem podobným nešvarům, tak byste se upsal. Zčásti to souvisí s ideály, o kterých jste se také zmínil.Mluví-li se ale dneska o nich, většina lidí už jen mávne rukou. Vy nějaké máte?
Ideály jsou krásná věc. Třeba, když někdo svou prací přispívá k tomu, aby se lidem žilo lépe a lehčeji. To je přece úžasná věc. Ale v praxi to potom vypadá tak, jak řekl ten ministr. Takže snad raději žádné ideály nemít. To je sice zoufalé, ale zklamání je pak menší.
A zásady? To spolu asi tak nějak souvisí. Jak se vám je daří dodržovat?
Zásady jsou vynikající, aby člověk věděl co nedodržuje. Aby bylo co porušovat.
Jak vnímáte dobu, ve které žijeme?
V povídce Karla Michala Čest a sláva, která se odehrává v době třicetileté války, říká rytíř Rynda: Hergot, že já se narodil do týhle doby. Asi by bylo strašně těžké vybrat dobu, ve které všechno bylo ideální. Tak se snažím dobu, ve které žijeme brát takovou, jaká je a moc si na ni nestěžovat. Stejně by to nebylo nic platné.
Takže chcete říct, že „doba byla vždy zlá“? Abych to vyjádřila slušně.
Ale vůbec ne. Chtěl jsem říct, že ne vždy byla ideální. A pak horší to přece může být vždycky. Navíc člověk většinou stejně neocení, že se má dobře. Toho si většinou všimnete, až když už se zase máte mizerně a vzpomínáte na to, jak vám tehdy - když jste si myslel, že je vám zle - bylo vlastně dobře. Štěstí prostě vždycky poznáte, až když je pryč. To je asi normální.
Fotografujete, dokonce se o Vás říká, že jste fotograf – co nejraději, jaké máte výsledky, kde je možné Vaše fotografie vidět?
Fotograf je silné slovo, spíše bych řekl, že mě fotografování nějaký čas dávalo pocit určité svobody, kterou celý život hledám. Snad proto, že herectví je tak zoufale nesvobodné povolání. To je také asi důvod, proč se teď pokouším s Divadelní společností postavit na vlastní nohy. Ale mám hodně hereckých fotografií z různých divadel a z natáčení několika filmů a snad se k nim jednou vrátím a něco s nimi udělám.
Vy si myslíte, že existuje povolání, ve kterém je člověk svobodný? Co byste k jejímu naplnění potřeboval?
Vlastně asi nic. Možná je v každém povolání tolik svobody, kolik si dokážete uhájit. Svoboda dnes u nás nesporně existuje a jde jenom o to, najít v sobě dost odvahy a síly k tomu, aby ji člověk dokázal opravdu užívat.
Vaše děti už jsou poměrně velké, zkoušejí to u filmu nebo je baví něco zcela jiného?
Nejmladší Barborka (11) právě dotočila svou první roli v televizním filmu Město bez dechu, kde hraje holčičku, která se vrací z houslí a shodou náhod je unesena jakýmisi ekologickými fanatiky. Tak jsem na ni zvědav. Kristýna (17) je ve III. ročníku na střední škole a nejstarší syn Nikola (20) studuje v Austrálii akademickou a obchodní angličtinu Cambridge Certificate English. Tak se nám po něm dost stýská.
Ohlédněte se maličko – i když jsem řekla, že jsou poměrně veliké, jsou na druhou stranu zase malé na to, abyste je pustil „z dohledu“. Jak jste je vychovával – i nějaký ten pohlavek občas padl nebo jste se vždy udržel a jen jste vysvětloval, vysvětloval a…
No, občas jsem se asi neudržel, ale na vysvětlování nevidím nic špatného. A pak, výchova přece znamená civilizaci. Na světě je spousty nevychovaných lidí, tak jsme s Miluškou měli ctižádost k nim ty naše tři děti nepřiřadit.
Zdědilo některé z vašich dětí pocit, že by chtělo pokračovat v rodinné tradici a třeba s vámi jezdit „po štacích“? Nebo divadlo „necítí“ tolik, jako vy nebo vaše manželka?
To se musíte zeptat jich. Kristýna se sama přihlásila do nějakého dramatického spolku a zkouší roztomilou aktovku A. P. Čechova Jubileum. No a Barča nedávno dotočila svoji první roli v televizním filmu. Tak nevím, co bych o tom ještě měl říct.
Dana Frantálová, Deníky Bohemia, říjen 2002