Protože patřím k oné drtivé většině lidstva toužící po svých životních jistotách a protože je, bohužel, tak jakodrtivá většina lidstva téměř nikde nenacházím, vydávám se čas od času na cesty po celém světě, v bláhové naději, že je snad najdu někde jinde.

Neskonale mě totiž uklidňuje vědomí, že po Canale Grande plují gondoly, že holubi na náměstí sv. Marka bojují o zrno stejně, jako vždycky, že věž v Pise je podstatně šikmější, než jste si mysleli a že v kamenité půdě Chateauneuf-du-Pape je víno zasazeno po směru větru, takže mistrál nás rozhodně nemůže rozházet.

Stejně jsem ale vždycky neskonale překvapen a zaskočen, když vidím, že Eiffelova věž vypadá přesně tak jako na obrázku, že Mona Lisa se na mě usmívá úplně stejně, jako na každého, a že ke slanečkům v Amsterodamu vypijete piva podstatně víc, než jste původně zamýšleli.

Rád zkrátka nacházím věci na svých místech a není-li tomu tak, bývám bezradný a svět se mi bezútěšně rozpadá. Abych se z jednoho takového, v Čechách zcela běžného šoku vzpamatoval, rozhodl jsem se pro cestu do země mého srdce – Mekky tradic a konzervatismu – do staré dobré Anglie.

Vylíčil jsem manželce blahodárné pocity, jež se dostaví ve chvíli, kdy vstoupí na pravý anglický trávník, barvitě jsem Milušce líčil atmosféru ulic zaplněných anglickými gentlemany (těmi, co chodí v tmavých oblecích s jemným proužkem, s černým deštníkem v ruce a buřinkou na hlavě) a popisoval jsem pravou a nefalšovanou „english breakfast“, jaká nás každý den čeká v hotelu Royal Scott, ve kterém jsme si předem prozíravě zajistili ubytování.

Vzhledem k tomu, že jsme trajektem z Calais jeli kvůli drobné finanční úspoře v noci, neviděli jsme moře a neviděli jsme ani proslulé bílé útesy Doverské. Po přistání a po skončení tříhodinového nočního, křížového výslechu na celnici v Doveru, kde jsme do nekonečna vysvětlovali, že opravdu nechceme ve Spojeném království pracovat (!) a že naopak chceme odpočívat a že vůbec nechceme pracovat, nám bylo dopřáno vychutnat onen slastný pocit: Ano, jsme opravdu v Anglii!

Jízda vlevo mi nečinila žádné potíže, protože jezdíte vlastně neustále po dálnicích, i když např. v Londýně, vidíte-li váš hotel vpravo, musíte zákonitě odbočit vlevo. Ale i na takovou drobnost si po několikahodinovém úsilí zvyknete, ovšem dodatečně oceníte, že vás při tom neslyšely vaše děti. Zcela zmoženi a vyčerpáni dorazíte do hotelu a protože je ráno, těšíte se na snídani. Ta naše, předem zajištěná, proslulá english breakfast, visela smutně v jakémsi zplihlém igelitovém pytlíku na klice dveří pokoje číslo 213. Byly tam dva sladké a velmi universální rohlíky v celofánu, instantní káva, instantní mléko, čtyři sáčky s cukrem a dvě porce marmelády. Byly tam také dvě bakelitové lžičky. Soudruzi z NDR byli zřejmě lepší obchodníci, než by se na první pohled zdálo. Nedbajíce únavy a posíleni vydatnou stravou, vydali jsme se do ulic velkoměsta.

Vydali jsme se vstříc vytouženým anglickým gentlemanům. K našemu překvapení a k mému zděšení, po anglických gentlemanech nebylo nikde ani vidu ani slechu. Centrum mého milovaného Londýna se hemžilo lidmi v otrhaných kalhotách, špinavých botách a s křiklavě barevnými vlasy. Modrá, oranžová a zelená, v horším případě lebka úplně vyholená.

Druhý den jsme se rozhodli, že si uděláme odpolední výlet do přírody, do botanické zahrady v Kew. Ostatně nikde jsme zatím neviděli slibovaný proslulý anglický trávník. Na tomto místě by se asi slušelo připomenout, že onoho léta bylo v Anglii extrémní sucho. Po slavných anglických deštích nikde ani stopy a platil dokonce zákaz zalévání zahrad. V důsledku toho bylo možno spatřit trávu pouze v National Gallery na obraze Vůz na seno, který v roce 1821 namaloval John Constable. Když jsme s Miluškou stáli uprostřed vyprahlé a neuvěřitelně prašné planiny v Kew Garden, říkali jsme si zaraženě: Tak tohle je tedy ten anglický trávník, který se musí tři sta let stříhat, válcovat a zalévat, aby z toho nakonec bylo tohle…

Asi osmý nebo devátý den našeho pobytu v Londýně – vraceli jsme se zrovna z návštěvy divadelního představení (Shakespearův Romeo a Julie – herci byli výborní, ale z neznámých důvodů se to odehrávalo ve 20. století a já jsem byl jediný divák v hledišti, který měl na sobě sako a kravatu, v důsledku čehož jsem si připadal jako blbec) jsme konečně spatřili vytoužené anglické gentlemany. Byli dva, měli tmavé obleky, černé deštníky a v ruce takové malé černé kufříky a byli tak ožralí, že sotva stáli na nohou. Při bližším pozorování měl ten vlevo sako (s jemným proužkem) pokecané nějakým jogurtem a o tom druhém, promiňte, raději mluvit nebudu.

Po příjezdu do Prahy jsme na zahradě posekali trávu a udělali jsme si pravou a nefalšovanou anglickou snídani.

Protože už zase začínám být typicky česky nespokojený a při četbě novinových zpráv poněkud nervózní, těším se, že brzy někam vyrazím. Třeba do Anglie.

STORY č. 8, únor 2002