Nemám rád exhibice

Jako malý kluk pociťoval jistou nespravedlnost. Když bylo málo vstupenek na školní představení, učitelka rozhodla, že to bude právě on, kdo nepůjde. Stejně prý je v divadle každou chvíli. Ty okamžiky se množily a došlo to tak daleko, že Jan Hrušínský už díky divadlu nemá čas ani na koníčky. A to doslova. Naposledy měl na jevišti premiéru jako Paul McCartney v projektu Brouci.

Čím pro vás byla tahle nabídka jiná, zajímavá?

Samozřejmě tématem. Beatles mě zasáhli v jedenácti letech a od té doby jsou dokonale spjatí s mým životem. Jejich hudba má v sobě obrovskou dávku pozitivní energie, kterou z ní čerpám např. ve chvílích, kdy se necítím dobře, jsem utahaný a nechce se mi nic dělat. Beatles mě vždycky postaví na nohy. Svou účast v Broucích nevnímám jako klasickou hereckou příležitost, ale jako službu písničkám, které celý život miluji. Navíc mi tahle práce přinesla krásné setkání s kapelou The Backwards. Pět skvělých muzikantů (čtyři na jevišti a pátý – klávesista za scénou), kteří hrají Beatles tak, že po chvíli zaváháte, zda neslyšíte originál.

Která byla ta nejvíc a koho z Beatles jste měl nejraději?

Mám rád všechny jejich desky a myslím, že nejen pro mne každá z nich evokuje dobu svého vzniku a má své kouzlo. Je ale možné, že Abbey Road a Stg. Peppera poslouchám o něco častěji, než ty ostatní.

A váš oblíbenec?

Paul pro svoji profesionalitu. Myslím, že se nejvíc snažil donutit kapelu k nějakému řádu a nejhůře také nesl její rozpad. Johnova upřímnost a opravdovost s jakou žil mě fascinuje. Georgeova nezaměnitelná slide sóla a Ringův humor prostě zbožňuji. Charisma, inteligence a smysl pro humor násobí jejich hudební genialitu.

Vaše role má stejně jako ostatní tři alternace...

Kdyby nebyla alternovaná, tak bych ji ani nemohl vzít, protože mám hodně představení v Divadle Bez zábradlí a v divadle ABC.

Je pro vás alternace výhodná ještě z nějakého jiného důvodu?

Alternaci vnímám čistě z praktického hlediska a vždycky se snažím zkoušet tak, jako kdybych onu roli hrál sám. Netěšilo by mě ale nezúčastnit se zkoušek a přijít na poslední chvíli hrát něco, co vymyslel někdo jiný.

A co opisování v dobrém?

Samozřejmě, že dobrý nápad může vždycky pozitivně ovlivnit. Nevýhoda alternací ale je, že máte málo času na zkoušení, v tomhle případě vlastně o dvě třetiny. (Alternuji s Pavlem Křížem a Jiřím Štréblem).

Patří muzikál mezi vaše oblíbené žánry?

Brouci nejsou muzikál v pravém slova smyslu, řekl bych, že jde o jakousi hudební revue ze života Beatles. V podobném žánru hraju vlastně poprvé. Dvakrát jsem se ocitl v „kapesních“ verzích muzikálu Hello Dolly a operety Polská krev, které jsme hráli v Divadle v Řeznické. Dolly více než sedm let a vždycky tam byla nádherná atmosféra, při které diváci s úsměvem odpouštěli většinu našich hudebních nedostatků. To je kouzlo Řeznické a nikde jinde v Praze by to tak nefungovalo. Polskou krev potom televize natočila jako záznam inscenace, ale to už nebylo ono. Ten okamžik v divadle, to tady a teď, je nepřenosné.

Čím si vysvětlujete, že máte nyní, když jste na volné noze, víc příležitostí?

Nevysvětluji si to ničím. Jsem rád, že tomu tak je. Spíš někde v koutku duše počítám s tím, že to nemusí trvat věčně. Měl bych se asi na nějaký čas zastavit, abych si užil to, co mám nazkoušené a v čem právě hraju. (11 inscenací ve čtyřech divadlech). V květnu jsem měl v Divadle Bez zábradlí premiéru komedie Taková spoušť, kterou režíroval Juraj Herz a v červnu v divadle ABC detektivku Roberta Thomase Dvojí hra v režii Milana Schejbala.

Máte problém s vyhraněnými režijními koncepcemi?

V divadle, ale vlastně ani v životě nemám rád exhibice. Režijní, dramaturgické ani herecké.

Kdybyste se pokusil říct, jaký typ režiséra vám vyhovuje...

Představuji si inteligentní, charismatickou silnou osobnost, která by s jasným cílem, s úctou a pokorou vůči řemeslu, ale také vůči divákům, profesionálně formovala tvář toho kterého divadla. Představuji si režiséra, který je schopen své partnery naladit na stejnou vlnu a vzbudit v nich nikoli zájem, ten se předpokládá, ale nadšení, protože vždycky je krásné, když se divadlo hraje s radostí. Když jsou na jevišti šťastní herci, bývají většinou šťastní a spokojení i diváci.

Jak své nadšení či nenadšení projevujete?

Když vezmu nějakou roli, tak se snažím být hodně vstřícný a pokud možno profesionální. Když se mi projekt z nějakého důvodu nezamlouvá a vím, že bych byl nešťastný, tak do něj prostě nevstupuji. Atmosféra zmaru a špatné nálady nikdy nevede k dobrému výsledku.

Dospěl jste k tomu časem?

Ano. Nemá přece smysl dělat něco, s čím vnitřně nesouhlasíte.

Jsou nějaké role, na které byste radši zapomněl?

Ano, ale už jsem na ně zapomněl.

Do jaké míry díky vaší účasti v Broucích podlehly vaše děti fandovství Beatles?

Důvod proč generace mých dětí poslouchá hudbu Beatles vidím hlavně v jejím pozitivním sdělení. Písničky Beatles nikdy svět nezatracovaly. Staly se klasikou a stejně jako Mozart, Beethoven nebo Janáček jsou prostě tady.

Chtěla jsem se dostat k tomu, zda podle vás Beatles ještě něco říkají dnešním teenagerům...

Jistě. Beatlemánie stále trvá. Stačí se podívat na žebříček prodaných desek.

Já jsem pod vlivem Beatles s kamarády v patnácti letech založil kapelu, kde jsem hrál na basovou kytaru. Hráli jsem s velkým nadšením a tak mizerně, že jsme to za dva roky zase zabalili. Ale stálo to za to.

Co si myslíte o boomu muzikálů a hudebních revue v českých zemích?

Myslím, že jde o návaznost na něco, co bylo v únoru 1948 násilně přerušeno. Voskovec a Werich u nás měli premiéru Divotvorného hrnce už rok po tom, co byl poprvé uveden v Americe. Kdyby vše tehdy pokračovalo přirozeným vývojem, možná by nyní tak silná nabídka nebyla.

Nemáte pocit, že na muzikálové produkce chodí jiné publikum, než divadelní?

Nevím, snažím se diváky nerozlišovat. Prožijí-li v divadle příjemný večer, tak je to krásné. Pak stojí za to tohle zaměstnání dělat.

Měl jste někdy chvilku, kdy jste si říkal proč jste se na to dal, proč vám to táta nerozmluvil?

To mám dost často.

Komu to víc vyčítáte, sobě nebo tátovi?

Nikomu, jde spíše o jistou pochybnost, která je s přibývajícími léty stále častější.

Nedávno jste v televizi hrál roli lorda Goringa v Ideálním manželovi...

Arthur Goring je nádherná role a Wildeův styl humoru mám strašně rád. Ideální manžel byla moje pátá spolupráce s režisérem Zdenkem Zelenkou. Je mi sympatické, jak se snaží ctít autora a jak respektuje příběh a žánr. Stejné je to i s panem režisérem Kachyňou, s kterým nyní točím televizní film Kožené slunce. Kachyňa je přesně ten typ režiséra, který mi vyhovuje. Natočil jsem s ním např. Lásky mezi kapkami deště nebo majora ve Třech králích. Je to jeden z režisérů, kterým herec může důvěřovat.

Jednu dobu jste poměrně intenzivně fotografoval, jak je to teď?

Dnes na to kvůli divadlu nemám čas. Ale mám z toho období hodně hereckých fotografií, ke kterým se jednou určitě vrátím, abych je doplnil a rozšířil. Vlastním také hodně tanečních fotografií, protože jsem pár let fotil pro Tanec Praha. Mám rád černobílou fotografii, připadá mi zajímavější. Začal jsem s tím v době, kdy jsem s Jiřím Menzlem natáčel Konec starých časů. Další sérii fotek mám např. z natáčení filmu Vážení přátelé, ano, s režisérem Dušanem Kleinem.

Jak jste se k focení dostal?

Měl jsem období, kdy jsem přešel z Ústí do Prahy a moc se mi v divadle nedařilo. Rozhlížel jsem se, co bych ještě dělal jiného. Fotografování mi připadalo svobodnější než herectví, kde jste moc závislý na mnoha lidech a na mnoha nejrůznějších okolnostech. Samozřejmě, kdybych se měl fotografováním živit, tak bych asi rychle zjistil, že to taky není tak jednoduché.

Helena Herbrychová, Týdeník TELEVIZE, 29.října 2001