Na náš rozhovor jsem přišla udýchaná a pozdě. Ale nesetkala jsem se s typicky hvězdnou opovržlivou reakcí, nýbrž s velkorysým pochopením. Po našem zhruba třiceti minutovém rozhovoru jsem zjistila jednu pro mě zásadní věc: I člověk s kvalitami a úspěchem Jana Hrušínského dokáže být obyčejně lidský a milý…

Bojíte se něčeho?

Určitě. Každý se něčeho bojí. Člověk se snaží mít nekonečnou jistotu, která ale bohužel neexistuje. Je důležité to, čeho se bojíte, prozkoumat. Většinou pak s překvapením zjistíte, že strach nebyl tak úplně na místě. Já jsem se například zhruba před čtyřmi lety rozhodl odejít z pevného angažmá a jsem na volné noze. Protože jsem nevěděl do čeho jdu, tak jsem se obával co mě čeká. Teď jsem ale spokojený a na nedostatek práce si nemůžu stěžovat. T.G.M. říkal, že lidská touha po jistotě a po zabezpečení není nic jiného než-li strach ze smrti.

Co se vám v životě nejvíce povedlo?

Snad moje děti. Zatím jsou ještě ve věku, kdy to mohu v klidu říkat.

Máte nějaký recept, jak dobře děti vychovat?

Mám. Je poměrně jednoduchý: věnovat se jim!

Myslíte, že půjdou ve vašich stopách?

To opravdu nevím. To je spíš otázka pro ně.

Jaký jste vlastně člověk?

Klasický červnový blíženec, ve kterém sídlí dva odlišní lidé: jeden například přesně ví, co je třeba v dané chvíli udělat, zatímco ten druhý už si tím není tak jistý. Chtěl bych se naučit házet za hlavu věci, které nestojí za trápení. Zatím mi to ale moc nevychází.

Ale dnešní doba to vyžaduje…

A to mě na ní právě zlobí. Ale já jsem zřejmě typ člověka, který by se cítil dobře zhruba tak ve druhé polovině devatenáctého století dejme tomu ve Viktoriánské Anglii. To by mi vyhovovalo. Samozřejmě pokud bych byl dobře zajištěný příslušník nejméně střední třídy.

Co přátelství...?

Mám pár přátel, se kterými se v rámci možností poměrně často vídáme. A řekl bych, že ono přátelství nenápadně, ale o to pečlivěji ochraňujeme.

Jaký je svět ve kterém se pohybujete?

Hezký. Alespoň občas. V hereckém světě je hodně toho, co mám rád. Ale samozřejmě i spousta věcí, bez kterých bych se klidně obešel. S tím se ale nedá nic dělat. Všechno má své pro i proti.

Můžete „PRO“ i „PROTI“ trošku přiblížit?

Když cítíte zájem diváků, když je vám na jevišti dobře a těšíte se až tam zase půjdete, tak to je jeden z důvodů, pro které stojí za to divadlo hrát. Dalo by se říct, že herectví je v podstatě oblažování sama sebe. Možná to zní sobecky, ale tak nějak to asi bude.

Důvodů „PROTI“ je podstatně víc než „PRO“, mluvit o nich ale nebudu, protože nestojí za to.

Je něco, co jste si hrozně přál, ale ještě jste to nestihl zrealizovat?

Setkat se s Paulem McCartneym a skupinou Beatles.

Jaké máte plány do budoucna?

Krásná náhoda - od září je budu potkávat v představení Brouci aneb Evangelium podle Beatles. Především ale hraji v Divadle Bez zábradlí a v ABC. V září také začínám točit s panem režisérem Kachyňou televizní film Kožené slunce. Brouci mají premiéru 6. září ve Spirále na Výstavišti.

Co jsou to Brouci?

Jde o jakousi hudební revue, kterou lze realizovat díky existenci geniální slovenské skupiny The Backwards. Pět skvělých muzikantů (čtyři na jevišti, pátý – klávesista za scénou) kteří Vám umožní prožít fascinující atmosféru 60. let. Brouci z mého pohledu nejsou hereckou příležitostí, ale službou písničkám, které miluji. Přál bych si, aby Brouci všem přinesli stejně pozitivní energii jakou Beatles po celý život dodávají mě.

Chybí dnešní generaci hudba typu Beatles?

Beatles jsou nesmrtelní. Jsou tady stejně jako třeba Mozart, Beethoven nebo Janáček. Moje děti jsou písničkami Beatles zasaženi stejně jako jsem byl před pětatřiceti lety já. Svým způsobem Beatlemánie pořád trvá.

Jak se na vás vliv liverpoolské čtyřky projevil?

V patnácti jsme s kolegou Vlastíkem Zavřelem založili Beatovou skupinu, kde jsem hrál na basu. Hráli jsme s velikým nadšením a tak mizerně, že jsme to za dva roky vzdali. Ale bylo to krásné a stálo to za to.

Petra Beranová