Divadlo nemá lidi deptat víc než život

Po stopadesáté se příští pondělí objeví Jan Hrušínský na prknech pražského Divadla ABC jako lord Babberley v Chrleyově tetě. Slavná Thomasova komedie záměny muže za ženu se hraje už čtyři roky a vyprodané hlediště naznačuje, že na repertoáru ještě nějakou chvíli vydrží.

Ještě vás to v ženských šatech neomrzelo?

Já tu roli nevnímám jako jednoznačný převlek. Vycházím z toho, že lord Babberley může hrát Charleyovu tetu s velkou radostí, pokud je to jen divadlo, jakmile jej přátelé uvedou do situace, že se má za ženu vydávat ve skutečnosti, je mu to nepříjemné, v ženských šatech se cítí nesvůj. Zvlášť, když se má potkat s dívkou, kterou miluje.

Co vás na takových osvědčených titulech zajímá?

Mají výhodu, že o tyhle texty se můžete opřít, můžete jim věřit, nemusíte si složitě zdůvodňovat, proč se co děje tak či onak. Přesvědčil jsem se, že situace, jimž se diváci smějí, připravil většinou už autor, když mistrně vystavěl text. A i když samozřejmě vím, že jde o bulvární komedii, dávám často takovýmto kusům přednost před tak zvaným uměním závažným, ze kterého diváci odcházejí o přestávce.

Moderní divadlo vás neláká?

Spíš mě neláká současná až úporná snaha dělat divadlo pokaždé a za každou cenu jinak, mít za cíl jen "překvapení", stále předělávat něco, co je geniální a proto to po staletí u diváků zabírá. Přijde kdosi lepší než byl např. Shakespeare a přetaví ho k obrazu svému. To mě, přiznávám, příliš nebaví.

Co vás baví?

Z dramatických žánrů mám nejradši snad tragikomedii. Je v ní všechno, co na divadle miluju. Ne snad, že bych se programově vyhýbal jiným žánrům, ale myslím, že lidi není zrovna nyní nutné deptat v divadle víc, než je třeba deptá život sám. Čím dál tím víc jsem přesvědčen, že divadlo, které se nedělá pro diváka, nemá smysl. Několik měsíců se zkouší, tolik energie se do představení vloží a když je bez odezvy, je to všechno zbytečné. Proto si tolik cením okamžiků, kdy ohlas v obecenstvu je jednoznačný a člověk se pak i na jevišti cítí opravdu moc dobře.

V Divadle Bez zábradlí, v ABC i v Branickém divadle hrajete v devíti komediích i tragikomediích, je to tedy repertoár podle vašeho gusta. Většinou je vyprodáno, publikum máte jisté - je za takové situace vůbec ještě oč usilovat?

Určitě. Práce na roli přece nekončí premiérou.

Je něco nového před vámi?

Právě mě čeká krásné natáčení s Jiřím Bartoškou, Petrem Kostkou, Zlatou Adamovskou a Veronikou Freimannovou. Režisér Zdeněk Zelenka mi nabídl roli Lorda Goringa ve Wildově Ideálním manželovi, kterého připravuje pro Českou televizi. Protože mám moc rád anglickou literaturu, anglický humor a Anglii vůbec, přijal jsem tu nabídku s nadšením. Navíc si po čase zahraju ve fraku, dokonce jsem kvůli tomu dobrovolně shodil deset kilo, protože jsem si uvědomil, že ve své nedávné podobě bych si asi na frak troufnout nemohl.

Ačkoli máte v současné době většinou komediální a úspěšné role, v televizní zábavě vás vidět není. Nechcete vy nebo nechtějí vás?

Určitě hraje roli i jistá danost, předpoklady. Estrády sám nijak v lásce nemám, tudíž bych je nechtěl a hlavně ani neuměl dělat. Ale jsou tací - a není jich mnoho -, kteří to umí mistrně. Před těmi klobouk dolů.

Nejste typ baviče, komediant ale jste určitě.

A taky se k tomu hlásím. Dokonce jsem jednou hrál krásnou roli s červeným šaškovským nosem. Bylo to v Ústí nad Labem a ten kus se jmenoval Goldoniáda a vycházel z commedie del'arte. Zkoušeli jsme s jistým panem Fuksou, to byl takový bělovlasý klaun ze staré cirkusácké školy. Já se na každou zkoušku strašně těšil. Když si nasadil ten nos, nemusel toho ani moc dělat, zavonělo to pilinami a jako by člověk uslyšel řízný pochod. Cirkus je veliká dřina a já každého, kdo u něj vytrval i v téhle době, kdy je plno jiných atrakcí, obdivuju.

Jakých okamžiků si jako herec a jako divák ceníte?

Jako herec, ale i jako divák oceňuju režii tak řemeslně dokonalou, že ani nepoznáte, že nějaká je. Režii, která staví na hereckých osobnostech a neprosazuje se za každou cenu na úkor autora. Režii, která prostřednictvím hereckých výkonů, umožní divákům krásný a silný zážitek.

Není to tak dávno, kdy ve vašem rodinném domě v Nuslích žilo pět herců - otec Rudolf Hrušínský, synové Rudolf a Jan, snacha Miluše Šplechtová a ještě vnuk Rudolf. Postupně jste se rozešli do různých stran. Přitom je to dům s pozoruhodnou historií...

Že jsme všichni žili pohromadě, to byla zásluha maminky, která sama o svou rodinu přišla za války. Babička byla Židovka a celá rodina s výjimkou maminky a její sestry zahynula v Osvětimi. Maminka pak toužila po velké rodině a tu touhu se jí vlastně až do konce života dařilo naplňovat.

Byla strašně obětavá, tátu po celý život hrozně milovala a všechny hříchy mu odpouštěla. Dělala pro něj všechno - šoféra, sekretářku, hospodyni, co se mu starala o rodinu, texty ho učila a dokonce, a to s velkým sebezapřením, škrábala i ryby, které nachytal.

Na domě visí pamětní deska vašeho otce, všude uvnitř jsou památky na rodiče. Vlastně jste pořád s nimi?

Každou chvíli je tady "potkám", už když jdu ráno venčit psy, a Fance se nechce do zimy - to je tátův pejsek a je jí už čtrnáct let - vždycky vidím maminku, jak tady v župánku nesla Fanku po schodech. Považuju za štěstí, že se všechny souvislosti, které člověk spojuje s pojmem domov, v mém případě týkají jednoho konkrétního místa. Sice Jiří Voskovec říkal, že domov je tam, kde si pověsíš klobouk, zároveň ale dodával, že je to pravda trochu zoufalá.

Záleží vám na rodinné tradici?

Baví mě ji sledovat a dávat si všechno do souvislostí. Vezměte si jen tenhle dům. Dědeček Kouba, maminčin otec, ho postavil v roce 1928. Měl v Praze výrobu umělých květin a ovoce a různých ozdob a tři krámky, ve kterých je prodával. Dodával je kromě jiného také do Národního a Vinohradského divadla a do všech tehdejších filmových ateliérů. Našel jsem fotografii, jak tady v arkýři sedí s režisérem Slavínským a v dobré náladě se tam věnují jakési slivovici.

Není to zvláštní, jak se ty dvě rodiny - matčina a tátova, nevědomky dotýkaly už v době, kdy máma byla malá holčička a táta měl tehdy ještě úplně jiné zájmy?

Pokud vím, o ten dům vaše rodina musela bojovat?

Obávám se, že už to k našemu domu patří. Ona se na něm historie podepsala podobně, jako na téhle zemi. Dědeček v šestatřicátém roce zemřel. Za Protektorátu se má židovská babička musela ze svého rodného domu vystěhovat a její děti s ní nesměly bydlet pohromadě. Dva dny před Štědrým dnem se s ní maminka rozloučila u Veletržního paláce, babičku odvezli vánočním transportem - a maminka ji už nikdy neviděla.

Za války bydlel ve vile německý oficír, za revoluce se na dvorku střílelo a v pokoji pak zbyla krvavá skvrna a pár říšských feniků ve škvíře v parketách. Maminka s tetou se vrátily v pětačtyřicátém, vdaly se, ale než všechno stihly zařídit, už tu byl osmačtyřicátý rok a z vily se stal činžovní dům. Obě rodiny musely bydlet pohromadě v jednom bytě. Teta později svou polovinu domu darovala mamince a teprve po třiceti letech se tátovi podařilo zařídit, aby byla vila opět prohlášena za rodinnou.

Pomohla mu popularita?

To si nemyslím. Byl konec 70. let a po dopise, který mu napsal ředitel Národního divadla Přemysl Kočí, měl táta plno zákazů; nedostal ani rybářský lístek. Když jako letitý myslivec žádal o povolení lovecké zbraně, odepsal mu náčelník okresní správy VB, že z hlediska veřejného zájmu byla jeho žádost zamítnuta.

Vyprávěli vám vaši o všech těch strastech, které je potkaly?

Jistě. Ale stala se pro mě šokující věc. Asi rok po maminčině smrti mi přišel balíček a v něm byl dopis s poděkováním Stevena Spielberga a videokazeta s půlhodinovým rozhovorem na téma holocaustu, který maminka tři měsíce před smrtí natočila pro Spielbergovu nadaci Šoah. Dlouho, snad třičtvrtě roku jsem neměl odvahu si tu kazetu pustit. A pak mě to dost sebralo.Co všechno v sobě po celý život nosila, aniž by nás tím nějak zatěžovala, jí muselo stát spoustu sil.

Ačkoliv jste oba s manželkou hodně zaneprázdnění herci, zjevně žijete v poklidné domácnosti. Nikdo o vás nevypráví pikantní historky a vám ani vaší paní zřejmě nevadí starat se o tři děti...

A o tři psy. Ale to není nic obdivuhodného. Pro rodinu jsme se rozhodli dobrovolně a nečiní nám potíže se o ni starat. To si asi každý musí rozmyslet předem, jaké má v životě priority. Na světě je plno špatně vychovaných lidí, tak bych byl nerad, kdybychom k nim měli my dva přidávat ještě další.

Marta Švagrová, Lidové noviny, 24. 2. 2001