Rozhovor On line
Pro krajany, žijící v Austrálii

Položil jste si ve svých začátcích otázku zda být - či nebýt hercem nebo jste s jistotou věděl kudy chcete,aby se Vaše cesta ubírala?

Nechtěl bych, aby to znělo jako banální fráze, ale opravdu jsem od dětství chtěl být hercem.

Jaké je to vlastně povolání - být hercem?

Krásné. Občas.

Hrála rodinná tradice u Vás velkou roli?

Pochopitelně ano. Od malička jsem byl, díky otci a řadě jeho přátel divadlem doslova obklopen. Od táty jsem také dostal první divadelní roli. Bylo to v roce 1965 ve Stavovském divadle v Turgeněvově Měsíci na vsi. Když o tom dnes přemýšlím, domnívám se, že si táta přál, abych v rodinné tradici pokračoval.

Herec Jan Pivec ve své vzpomínkové knize napsal, že žádný titul či vyznamenání nemůže vyvážit a nahradit členství v naší Zlaté kapličce. Vám stálé angažmá v ND bylo nabídnuto, přesto jste jej odmítl. Čím bylo motivováno odřeknutí této tak lákavé nabídky?

Národní divadlo chovám ve velké úctě a nabídky, kterou jsem dostal si velice vážím. V době, kdy jsem tam dvakrát v devadesátých letech hostoval, jsem měl řadu závazků v jiných divadlech (v divadle ABC, v divadle Bez zábradlí v paláci Adria a v Divadle v Řeznické). Chtěl jsem tedy tenkrát další nabízenou roli odehrát ještě jako host, ale tehdejší šéf činohry ND pan Rajmont tuto práci podmiňoval pevným angažmá.

Váš starší bratr Rudolf se v jednom ze svých rozhovorů přiznává, že byl na konzeravatoři lajdák, který víc chodil do hospody U Parlamentu než do školy. O Vás jsem si vytvořila docela opačný obrázek tzn. hodný a poslušný student, který přesně ví co chce. Jak moc jsem se zmýlila, pane Hrušínský?

To je od Vás hezké. Máte ale, obávám se, pravdu pouze v tom, že jsem celkem přesně věděl co chci. Otázku jestli jsem byl hodný a poslušný student bych raději nerozváděl. Pokud jde o bratra, předpokládám, že nelhal.

Od sametové revoluce uběhne v blízké budoucnosti jedenáct dlouhých let. Čím vším od té doby prošlo herectví?

Jedenácti lety svobody, se kterou stále ještě neumíme dobře nakládat. Ale to se asi týká jenom nás lidí, protože herectví zůstává stále stejné: dobré anebo špatné.

Hrál jste coby malý kluk v několika povedených pohádkách. Můžete nám svěřit, jaký je Váš vztah k pohádkám?

Když jsem četl scénář pohádky Jak se budí princezny, (O šípkové Růžence), vzpomněl jsem si několikrát na svou babičku, která mi tuhle pohádku v dětství často vyprávěla. Uvědomil jsem si, že to je jeden z důvodů, pro které mám pohádky dodnes rád. Spojují nás totiž s naší vlastní minulostí. S těmi, které jsme měli rádi a kteří tu již, bohužel nejsou. A řekl bych, že dokonce i s těmi, kteří tu zatím ještě nejsou.

Hrajete-li někoho kdo skutečně žil, převezmete tuto roli zodpovědněji než role ostatní?

Ne. Snažím se vždycky hrát naplno a nejlépe, jak dovedu.

Ve filmu "Český písničkář" jste velice hezky ztvárnil roli Rudolfa Deyla st. - kamaráda Karla Hašlera. Herec Jan Werich označil Karla Hašlera "rudým Hašlerem". Ztotožňujete se i Vy s tímto označením?

Neztotožňuji. Narodil jsem se příliš dlouho po Hašlerově smrti a vnímám ho jako autora a interpreta řady písniček, které mám rád.

Ve dvanácti letech mě opustili brzy po sobě oba rodiče. Vás potkal podobný osud před šesti lety, kdy po dlouhé těžké nemoci skonal Váš tatínek a před třemi lety odešla Vaše maminka. Ztráta rodičů je přesmutným obdobím v životě člověka, kdy silnější povahy se dokáží přenést přes toto období bez jakýchkoliv šrámů na duši zatímco slabší povahy se s tímto potýkají déle a vždy je to, ať už jakkoliv, poznamená. Ať patříte do jedné či druhé kategorie, ráda bych Vám pane Hrušínský i dnes projevila svou účast.

Dodnes se těžko smiřuji s faktem, že tady rodiče nejsou. Bydlím ale v domě, ve kterém se narodila maminka a kde s ní otec prožil téměř padesát let. Na každém kroku je tedy vlastně tak trochu „potkávám“. Navíc tátovy filmy a TV inscenace bývají velmi často na všech televizních programech. Tak mám možnost se s ním alespoň takhle občas setkat.

Neunavuje Vás stálá pozornost veřejnosti a médií a co si myslíte o lidech, kteří Vás zasypávají věčnými otázkami? (smích)

Unavuje (smích) Ale na druhou stranu jsem za zájem vděčný, neboť mám zaměstnání, které už je takové a měl bych tedy říkat, že neunavuje. Takže neunavuje a o lidech, kteří kladou otázky si myslím jen to nejlepší.

Kdykoliv položí novinář herci otázku typu "Koho rád sledujete v jeho výkonu?" (rozumí se hereckém), tázaný herec obyčejně svede rozhovor úplně jiným směrem jakoby nechtěl upozorňovat na někoho, kdo je také dobrý. Jak Vy, pane Hrušínský, budete reagovat na tuto otázku? (smích)

Co jste říkala? (smích) Miluju samozřejmě celou řadu herců a pokud je vhodná příležitost, není jistě žádný důvod proč o nich nehovořit.

Naposledy jste působil v Městských divadlech pražských a dnes jste na "volné noze" tzn. bez stálého angažmá. Přesto jste každodenně vytížen. Co děláte? Čemu se nejvíce věnujete?

Přestože jsem odešel z pevného angažmá, věnuji se nejvíce divadlu a čas od času nějaké práci v televizi a bohužel pouze výjimečně ve filmu. Mohu ale zcela zodpovědně prohlásit, že mám dnes podstatně víc práce, než v dobách tzv. jistoty, stálého zaměstnání. Je mi ale jasné, že tohle vytížení nemusí trvat věčně, ale takový už je život a zvláště ten herecký.

Zbývá Vám čas na Vašeho oblíbeného koníčka, jímž je fotografování? A co obvykle bývá terčem Vašemu objektivu?

Zbývá, ale příliš mě to už neláká. Fotím samozřejmě dál, ale spíš jen pro sebe a většinou jde o rodinné fotografie. Na nějaké vážnější fotografování zatím nemyslím, ale mám z doby, kdy jsem se tomu opravdu hodně věnoval, řadu zajímavých, převážně hereckých fotografií svých kolegů. Možná se k nim časem vrátím a něco s tím udělám, ale teď jsem spokojen v divadle.

Je snad, pane Hrušínský, nějaká role, na níž čekáte?

Jistě. Každý herec stále čeká na další a další krásné role, ve kterých je co hrát.

Po dvaceti letech se budu vracet do mé milované Prahy. Změnilo se město, změnila jsem se i já a proto jsou mé pocity z těšení velice smíšené. Co by jste každému, kdo se po delší době vrací domů, sic třebas jen na krátko, poradil, řekl ...?

Aby si dával dobrý pozor na své věci, aby zásadně nejezdil některými taxíky, aby v noci nechodil sám po Václavském náměstí, aby si neukládal své peníze do některých českých kampeliček, protože v bezpečí bude jenom ten bankéř, který mu je ukradne a aby se dobře díval kolem sebe, protože tak krásné město jako je Praha, nikde jinde na světě neuvidí.

Jaký je Váš názor na emigraci a byl jste Vy někdy v pokušení opustit svou vlast?

V pokušení odejít jsem byl mnohokrát, dokonce jsme o emigraci občas hovořili s našimi nejlepšími přáteli a plánovali jsme co a jak, ale vždycky to bylo tak trochu „platonické“. Nikdy jsem na opravdový odchod neměl dost odvahy, v cizině bych byl asi jako emigrant bezradný a navíc jsem věděl, že by to byla hrozná rána pro rodiče, zvlášť pro moji maminku. Ale po cestování jako takovém, jsem vždycky hrozně toužil, ovšem díky komunismu většinou také platonicky.

Když se dívám na Vaši rodinnou fotografii, kde u bíle prostřeného stolu sedí od nejstaršího pana Rudolfa po nejmladší Barborku - Vaši dceru - dvanáct Hrušínských, po těle se mi rozlévá zvláštní teplo, je mi z toho neskonale hezky, protože si uvědomuji, že ne každá rodina dokáže žít, držet se a radovat se dohromady. Totéž platí o lidech seskupených v různých organizacích či spolcích ... a přitom je to tak jednoduché a krásné, když lidé jsou lidmi. Scházíte se i dnes, přestože bratr Rudolf se odstěhoval na venkov a rodiče našli svá místa tam, kam za nimi my živí nemůžeme?

Vaše otázka je krásná, naprosto jí rozumím, ale vzhledem k některým skutečnostem, které nastaly v bratrově rodině, bych Vám byl vděčný, kdybyste ji vynechala. Děkuji.

Vaše Barborka je příliš malá než aby uvažovala zda půjde ve Vašich šlépějích. Co však Nikola a Kristýnka?

Nikola (18 let) studuje čtvrtým rokem ekonomickou školu (na jaře bude maturovat) a o herectví vůbec neuvažuje. Kristýna (15) studuje I.ročník na škole cestovního ruchu – především tedy jazyky, a po herectví čím dál tím víc pošilhává a Barbora (9) tvrdí, že bude herečkou. Ale kdo ví?

Co si myslíte o činnosti pana Petra Cibulky? Jste jí nakloněn?

Nijak zvlášť. Ale přesto se domnívám, že skuteční estébáci a komunističtí prominenti by měli být potrestáni. Fakt, že se po čtyřiceti letech zločinů a zrůdností, které komunistický režim praktikoval, nikomu nic nestalo, je deprimující a bere víru v právo a spravedlnost. Vím, že je to silné přirovnání, ale obávám se, že to bude mít stejné morální důsledky jako to, že jsme se v roce 1938 nebránili proti Hitlerovi.

Pane Hrušínský moc Vám děkuji za milé povídání s Vámi a ráda bych Vás, než "odložíte tužku", požádala o pár slov všem krajanům, kteří našli své druhé domovy ať už na sever, jih, západ či východ od naší republiky.

Vážení a milí přátelé, přeji Vám hodně zdraví, štěstí a sluníčka. A protože teď už to jde, jezděte často do Prahy a nezanevřete na ní, i když uznávám, že demokracie, která zde vládne je ještě malá a hloupoučká. Mějte se hezky.

E. Pešková, Perth, listopad 2000