letos v říjnu by Ti bylo osmdesát let a já se pořád nějak neumím smířit s faktem, že u toho nebudeš.

Živě si dovedu představit s jakou láskou a pečlivostí by máma připravila sváteční stůl a jak hezky by nám u něj bylo. Jako vždycky by Tě trochu zneklidňoval křik dětí (i když Nikola s Kristýnou už studují na středních školách a tu a tam se projevují docela dospěle, ale Barča je ještě dostatečně mazlivá, což bys, jak Tě znám, náležitě vychutnal). Psi by se Ti neustále pletli pod nohy (Fanynce už bude třináct let, ale buď klidný, vypadá pořád dobře) a občas by se, bez jakékoli příčiny, bláznivě rozštěkali. Máma by se ze všech sil snažila, abychom se všichni měli dobře, aby teta nebyla smutná, aby se nikdo s nikým nehádal a aby se oslava vydařila.

Taky bych Ti chtěl říct, že stále jezdím do Planý a na tom místě, které jste před lety s mámou vybrali jsme si přece jen nakonec postavili domek s červenou střechou, ve kterém se často kouří z komína. U Machoňů dělají pořád ty dobré omáčky, občas kapra na hříbkách a k tomu znamenité pivo. Vždycky, když z Plané odjíždím, tak Tě slyším, jak mými ústy říkáš: „Ježíšmarjá, mě se odtud nechce!“

Rudolf se před rokem odstěhoval z Prahy a myslím, že má hodně práce. Měl např. hezkou roli ve filmu Knoflíkáři, což by Tě určitě potěšilo. Ale tohle všechno snad víš. Věřím totiž, že naše počínání tady dole, bedlivě pozoruješ.

Kdyby Ti to náhodou vyšlo, tak se, prosím Tě, toho 17. října zastav. Připili bychom si na zdraví a pak bychom spolu mohli dvě tři hodinky krásně mlčet. To totiž nikdo jiný tak dobře, jako Ty, neumí.

Tvůj Honza

Praha, podzim 2000

Pro časopis CINEMA č. 10/2000 k nedožitým 80. narozeninám Rudolfa Hrušínského, Galerie 10, stránka 8