JAN HRUŠÍNSKÝ oslavil pětačtyřicítku. Žádný třesk v jeho životě nenastal, jen prázdniny prý mu utíkají pořád rychleji. Pořád ale vypadá jako kluk. Možná i díky svému zjevu dostal nálepku „sympatický správňák“ a dlouho se jí zbavoval. Navíc za sebou jako olověnou kouli vláčí slavné příjmení. Je na ně hrdý, ale zároveň přiznává, že nevyhledává rozhovory o slavném rodu Hrušínských.

Co se vám vybaví, když se řekne dětství?

Pes. Kamarádi a babička Mary, která se ve skutečnosti jmenovala Hermínka, ale já si ji překřtil. Strejda Ejla, jehož přezdívka vznikla v době, kdy jsme ještě neuměli vyslovit strejda. Za války byl plukovníkem v československé jednotce v Anglii, pak musel od armády odejít, ale na životním optimismu mu to neubralo. Projevoval neuvěřitelné pochopení pro všechny blbosti, které jsem vymýšlel a nutil ho, aby se jich zúčastňoval.

Byl jste průšvihář?

Ze školy mě nevyhazovali, ale rozbitá okna a poznámky v žákajdě nepočítám. Na třídní schůzky chodila máma, táta na to neměl nervy. Nastoupil po mámině návratu a řešil. Někdy plácačkou na koberce.

Takhle emotivně?

Dodnes obdivuju, jaký kliďas byl na jevišti. Dovedl vychutnat i pauzu, kdy se tam nic neděje a ztišit celé hlediště jen tím, že prostě byl. V životě to bylo trochu jinak. Občas povolil ventil docela naplno. Zvlášť když začala normalizace a táta, zvyklý dělat osmnáct hodin denně, měl díky podpisu Dvou tisíc slov dištanc. Když se nervozita nashromáždila, vybuchl. Dost často jsem to zavinil. Byl jsem v pubertě a to není lehké období.

Přitom působíte velmi mírně. Jste takový?

Jsem, dokud se nerozčilím. Celý život si říkám, že musím zachovávat ledový klid, a ve chvíli, kdy to nejmíň potřebuju, selžu.

Umíte se prosadit, být nekompromisní?

Někdy se o to snažím, ale když to nevychází, znervózním a povolím. Trvat na svém za každou cenu je nesmysl. Snažím se být racionální, ale občas, když řeším zásadní problém, připlete se mi do cesty nějaká emoce, která mě nasměruje úplně jinam.

Vaše paní jednou vyprávěla, že jste dva dny nemluvil, když jste nesouhlasil s jejím rozhodnutím týkajícím se výchovy.

Jsem málomluvný, takže to nebylo nic neobvyklého. Ale určitě to nebylo tak, že bych dělal dusno. To by ode mne asi utekla.

Tu málomluvnost jste zdědil?

Vzpomínám, jak se s tátou krásně mlčelo. S málokým je to možné, ve chvíli, kdy jeden mlčí, bývá ten druhý nesvůj. Za tátou takhle jednou přijel Theodor Pištěk. Táta chytal ryby, Doda si k němu přisedl a dvě hodiny mlčeli. Pak se zvedl, že už musí jet, a táta se s ním loučil slovy: To bylo hezký, Dodo. Přijedeš zas?

Z koho máte víc – z tatínka nebo z maminky?

Asi z maminky.

Co konkrétně?

Víte, nedávno jsem četl rozhovor s téměř jednoslovnými odpověďmi. Strašně se mi líbil, připadal mi mnohem zajímavější, než když se věcí sáhodlouze a rozvlekle vysvětlují.

Radši rovnou přiznejte, že jste introvert jako táta.

Maminka byla horší. Tátovou popularitou doslova trpěla. Mám několik fotek, ze kterých sama sebe odstřihla.

Bylo vám devět, když jste stál poprvé na jevišti Národního divadla, v pěti před televizní kamerou. Pamatujete se na to?

Matně. Bylo to živé vysílání z Besedy a v té hře jsem měl hodně dlouhé scény s paní Šejbalovou. Neuměl jsem číst a maminka mi scénář musela předčítat, abych se ho naučil. Ale z vyprávění vím, že na rozdíl od slavných herců, kteří měli z živého vysílání pochopitelně nervy, já ho díky věku absolvoval v klidu.

Umíte si sám sebe představit v jiné profesi? Třeba úřednické?

Umím. Ale byl bych asi nešťastný úředník, asi bych ta razítka dával dost neradostně... Ostatně jako řada úředníků, jak jsem si všiml.

A jako herec šťastný jste?

Jak kdy. Třeba dnes hrajeme Charleyovu tetu, a to je při kterém si někdy myslívám, že jsem šťastný. Ale stává se, že člověk hraje něco, o čem ví, že to není pro něj - a pak šťastný není.

Co je vůbec na herectví tak přitažlivého?

Směsice různých věcí včetně exhibicionismu. Asi i návrat do dětství, člověk si vlastně hraje. Pro mě je nejhezčí, když se cítím na jevišti jistě a vnímám kontakt s publikem. Někdy mám pocit, že hraní je vlastně oblažování sama sebe.

Někteří vaši kolegové v žertu říkají, že se na divadlo dali, aby nemuseli brzy vstávat. Jak vstáváte vy?

Brzy, bohužel. Ne proto, že bych v tom měl zálibu. Prostě se ráno probudím a už nemůžu usnout. Je to docela nepříjemné.

Proč nespíte? Máte toho tolik na přemýšlení?

Většinou přemýšlím, proč nemůžu spát.

A na co myslíte před usnutím?

V poslední době se namísto přemýšlení uspávám muzikou. Pod postel jsem nainstaloval reproduktory, pouštím si ji třeba úplně potichu. Jakoukoliv, i vážnou a z té hlavně Janáčka. Mám rád třeba spojení Erica Claptona s Pavarottim. Největším lékem, který mi spraví náladu, jsou ovšem Beatles. Začal jsem je vnímat kolem dvanácti let a vždycky mě postaví na nohy. Řadu jejich písniček jsem znal zpaměti a na konzervatoři jsme měli kapelu, která jejich muzikou byla ovlivněná. Vlastík Zavřel hrál na bicí, já na baskytaru. Jednou jsme zkoušeli u nás doma a po prvních tónech praskla okna v proskleném arkýři. Od té doby jsme k nám už nesměli a museli zkoušet u Zavřelů ve sklepě.

Čím si ještě spravujete náladu?

Dýmkou. Kouřím ji asi tři nebo čtyři roky, a přestože jsem docela neklidný člověk, vnitřně mě to ohromně uklidňuje. Funguje to ovšem jen po dobu, kdy je zapálená. Hrozně rád chodím i do obchodů s dýmkami a tabáčnickými potřebami. Kdysi jsem kouřil cigarety, ale díky angažmá v ústeckém Činoherním studiu jsem toho nechal. I bez cigaret jsem měl co dělat, abych tam stačil s dechem.

Diváci Novy vás uvidí ve filmech Můj brácha má prima bráchu a Brácha za všechny peníze.

Když jsme ten film točili, nečekal jsem, že bude mít takový úspěch. Jediné, co mě napadlo, když jsem si pročítal scénář, bylo: Je to dobrý, nakonec se vezmou. Točili jsme i v kasárnách na Ruzyni. Jedno ráno jsem vyšel z maskérny a vypadal absolutně nepředpisově: Dlouhé vlasy, vzadu sepnuté, protože mě čekaly ještě dotáčky některých scén před vojnou, opasek kolem krku, rozepnutou košili. Takto vyparáděn jsem na chodbě narazil na jakéhosi důstojníka. Nepozdravil jsem a on začal strašně křičet. Šel jsem dál a nevšímal si ho. Občas mám pocit, že tam ještě dnes stojí a zírá.

Byl jste na vojně?

Ne. Měl jsem operaci paty a k odvodu šel o berlích, což bylo pikantní. Nemohl jsem skoro rok chodit a nikdo nevěděl, jestli o tu nohu nepřijdu. V kosti se mi udělala záhadná bublinka a vypadala dost nebezpečně. Nakonec byla nezhoubná. Kromě toho, že jsem za ten rok neskutečně ztloustl, trochu jsem si zpřeházel hodnoty.

Taky máte bráchu.

Rudolf je o devět let starší, nevyrůstali jsme spolu a ani dnes nejsme extra silná dvojice. Jsme prostě každý jiný. Ale bylo období, kdy jsem si hodně rozuměli. V sedmdesátých letech. Tehdy jsme spolu jezdili i do zahraničí a bylo to moc fajn.

Lákalo by vás nějakou zemi poznat blíž nebo tam žít?

Země mého srdce je Anglie. Možná to souvisí i s mým konzervatismem - Anglii považuju za jeho baštu. I když i ona už je, bohužel, hodně zamerikanizovaná, takže ani zde už nenacházím věci tam, kde bývaly. Jeden čas jsme o vystěhování intenzivně uvažovali. V roce 1988 jsme byli ve Vídni a přemýšleli, jestli tam nezůstat, přestože to tady začínalo vypadat zajímavě. Neumím si ale představit, že bych byl jinde šťastný, a taky mi není jasné, čím bych se jinde živil. Dobře hrát se dá jen v mateřštině – a to je ještě otázka, jestli dobře.

Třeba fotografováním, kterému se věnujete na téměř profesionální úrovni.

To je silné slovo. Fotografování mě baví odjakživa a jeden čas - když mi nešlo divadlo a tím pádem mě štvalo - jsem se jím docela vážně zabýval. Fotil jsem pro festival Tanec Praha. Zaplaťpánbůh mi to zůstalo jako koníček, uživit bych se tím asi neuměl. Navíc už by to byla rutinní záležitost a to by mě přestalo bavit.

Působíte na herce až nezvykle seriózním dojmem. Žádné aféry, pořád první manželství.

To vám děkuju. Nevím, jestli je to kladná nebo záporná vlastnost, a jestli kladná, nerad bych se chválil. To dělá dneska každý.

Dobře, tak se pohaňte.

To bych zas byl blázen, ne? Jsem konzervativní, nerad se loučím s věcmi, co patří k mému životu. Byl bych sám proti sobě, kdybych něco podobného dělal v tak zásadních věcech, jako je manželství!

Marcela Černá, magazín Ano, říjen 2000