Herec z rodu H.
Portrét Jana Hrušínského

Být synem významného umělce je vždy dvojznačná záležitost. Skýtá to sice možnost brzy se dotknout světa, jež jiným není tak snadno přístupný, když se však potomek rozhodne nastoupit stejnou cestu, bývá poměřován jménem, které už v daném oboru něco znamená. Situace je o to vypjatější, jedná-li se o hodnotu oprávněně uznávanou, ba jednu z největších vůbec. Tyto okolnosti se týkají uměleckého startu Jana Hrušínského, dnes už herce „mladší střední“ generace, jehož dosavadní kariéra může být srovnávána s již uzavřenou kumštýřskou drahou jeho otce Rudolfa.

Student hudebně-dramatického oddělení pražské konzervatoře, který rád vzpomíná na pedagožky Jaroslavu Adamovou a Věru Bublíkovou, se dostal k prvním rolím v televizních filmech a inscenacích, ale ty dvě startovní v době propuknuvší normalizace světlo obrazovky nespatřily (šlo o Smrt Sokratovu – text Františka Pavlíčka nastudoval Jiří Bělka – a opus Lítost, který na námět Jiřího Hubače režíroval Evald Schorm).

Do širšího povědomí se Jan Hrušínský dostává jako představitel chlapecké role v dodnes populární filmové komedii Václava Vorlíčka Dívka na koštěti, která ho spolu s rolí prince v „šípkovorůženkové“ verzi Jak se budí princezny (téhož režiséra) do jisté míry determinuje jako masmediálního představitele příjemných, vlastně bezproblémových mladíků, takže má v této době blízko stát se idolem maminek a babiček (pravda, u nás přesné vymezení „hvězd“ naštěstí nikdy nefungovalo v podobě nějakého masového třeštění). Prvky zprvu spíš komického talentu zdůvěrňují jím prezentované role a posouvají je do polohy laskavě nevýbojného chlapectví. Až pozdější úkoly přesvědčí i o polohách drsnějších, ba vnitřně démoničtějších.

V roce 1974 se po nucené odmlce vrací k filmování Jiří Menzel a Jan Hrušínský ztvárňuje v kompromisně „budovatelském“ opusu Kdo hledá zlaté dno hlavní roli. Film má i přes pracovní téma nosnou, v dobrém slova smyslu výchovnou zápletku (v dnešní ideologicky nesešněrované době vznikají vesměs filmy mnohem horší) a Hrušínský prezentuje zrání mladého muže s autenticitou již výrazné herecké osobnosti. Na filmovém plátně pak o svých kvalitách (a především jiné, „nepohádkové“ rovině svého herectví) přesvědčí v roce 1978 v Kachyňově filmu Lásky mezi kapkami deště (jeden z nejlepších výsledků české kinematografie na sklonku sedmdesátých let!) jako drsnější žižkovský proletář.

Mezitím ovšem přišlo první divadelní angažmá: začalo v roce 1976 a absolvent konzervatoře nastoupil do Činoherního studia v Ústí nad Labem, do souboru, který patřil v normalizačním období k umělecky i občansky nejodvážnějším, souboru, na jehož některé inscenace nelze dodneška zapomenout. Rajmontova dílka Být královnou v Samandalu (C.Gozzi) či Goldoniáda (V. Strnisko) nebo Grossmanova adaptace Crommelynckovy Vášně jako led prezentovaly Jana Hrušínského v živočišně renesanční, stylizovaně klaunsky i milostně nestandardní oloze.

A ovšem – Tuzenbach ve Třech sestrách (Rajmontova režie), zranitelnost pod slupkou vojenské cti a hrdosti, k tragickému konci směřující osud! Hereckých příležitostí i dalších valérů v možnostech uměleckého růstu bylo v Ústí samozřejmě víc, připomněl jsem ty, které mi nejvíc utkvěly v paměti. Herec sám rád vzpomíná (z této éry) na účinkování v Komedii masopustu (Bejblíkův překlad Shakespearova Večera tříkrálového) v režii Jana Kačera.

V roce 1984 přestupuje Jan Hrušínský do hlavního města a to na Smíchov, do tehdejšího Realistického divadla. Pod režijním vedením Miroslava Krobota si zopakuje roli v Stegerwaldových Dobových tancích (čecháčkovství prezentuje v laskavě satirizující podobě), hraje v řadě pozoruhodných inscenací Karla Kříže (například v kolektivním „renesančně-středověkém“ dovádění Aucassin a Nicoletta, výrazněji zazáří v roli génia světové literatury Jamese Joyce v Travestiích Toma Stopparda – v jeho výkonu je zřetelná hravá, intelektuální potutelnost).

Blíží se „konec starých časů“ (připomeňme hereckou spoluúčast v Menzlově filmu téhož názvu) a Jan Hrušínský s elánem participuje na předrevolučním i „revolučním“ politicko-literárním pásmu Res publica, které se na Smíchově hraje s velkým ohlasem. Toto období hercovy kariéry rozšířilo jeho zkušenosti, přivyklo ho na větší typ sálu, i role, ve kterých se necítil nejlépe (Shakespearův Richard II) přispívaly k zrání a hledání hereckého typu, jehož vrcholných met se dosahuje, je-li interpret nezaměnitelný.

V roce 1991 přišla nabídka od Jana Grossmana ze Zábradlí. Jan Hrušínský se s tímto velkým režisérem setkal už v Ústí, nabídku rád přijal. Pod Grossmanovým vedením si však zahrál pouze jednoho „vykutálených“ lékařů v Havlově Pokoušení a menší roli v Donu Juanovi, v „rajmontovsko-stegerwaldovském“ období se nedala přehlédnout postava antisemitského ozbrojence ve hře Olega Jurjeva Malý pogrom v nádražním bufetu (režíroval Arnošt Goldflam, premiéra byla v roce 1992). Ve vynikající inscenaci jsme se najednou setkali s typem, který je na první pohled docela sympatický, v ruce však svírá samopal a nehodlá slevit ze svého primitivně nehumanistického postoje. Výrazná, přesná podoba intolerance těchto let.

Nová éra Divadla na Zábradlí (umělecký šéf Petr Lébl) Jana Hrušínského a jeho názor na divadlo poněkud zaskočila. Blýskl se herecky i pěvecky v Silné v Zoologii (hru Stanislava Mráze režíroval J.A.Pitínský), novou křehce komediální stylizací přesvědčil v roli učitele Medvěděnka i v Léblově verzi Čechovova Racka (herecké povolání s sebou přináší i takové situace, že premiéru absolvoval v den otcova pohřbu). Jeho naturel ho však táhl jinam.

V přátelském prostředí Divadla v Řeznické (což je svým způsobem stagiona pro určitý okruh interpretů) vznikla v režii Oty Ševčíka „po práci“ pozoruhodná inscenace Hello, Dolly! (1993), vloni přibyla (se stejnou hereckou „partou“) Polská krev. V Hrušínském jakoby se probudila krev jeho předků, kteří s operetou měli leccos do činění, a další položka hercových schopností (i ty pěvecké) téměř zaskočila spokojené, ba nadšené publikum obou inscenací.

Jan Hrušínský přijímá nabídku od Petra Poledňáka a odchází do Rokoka. Jeho první rolí na tomto jevišti se stane postava ponižovaného chudáka Pepého v Nashově hře Koně o tom nemusejí vědět, která bude mít premiéru dnes večer. Zároveň však Jan Hrušínský ztvárňuje hlavní roli v divadle ABC, ve Schejbalově adaptaci slavné knihy Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku. Anglický „Švejk“ Goodbody je v jeho podání výrazně tragikomickou, směšně dojemnou a lidsky živou figurou. Divácký úspěch ve svém žánru velmi slušné inscenace je zatím značný.

Pojmenovat herectví Jana Hrušínského není snadné. Je proměnlivé, spontánní, je za ním cítit vitalita i úcta k tradici. Za necelé čtyři desítky let životního běhu je paleta jeho rolí bohatá a rozmanitá. Mám dojem, že se jedná o herectví, které zraje jako dobré víno. Nelze hovořit o objevu sezónního typu, ale o cílevědomé a radostné tvořivosti, která je spjata s vylehčeností, ale i odpovědností k dílu. Nedovedu si představit, že by z Jana Hrušínského mohl časem vyrůst blazeovaný rutinér. Fundament rozkoše z hraní je znatelný a myslím, že se můžeme ještě těšit na mnohá překvapení.

Lidové noviny, 11. února 1995