Mám rád všechny tátovy hry

Kým vším jste v těchto dnech a týdnech na prknech, která znamenají svět?
Kterou z postav byste si nejspíš přál být, kdybyste nebyl pražským hercem?

"V těchto dnech především Emilem Magisem v tragikomedii Féliciena Marceaua Vajíčko. Nádherná role ve stejně krásné hře. Je neuvěřitelné, že se Vajíčko téměř čtyřicet let v žádném pražském divadle nehrálo. Dále potom často a rád bývám Felixem Allanem v komedii Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same, kterou uvádíme v naší Divadelní společnosti, Lordem Babberleym alias Charleyovou tetou, Malvoliem z Shakespearova Večera tříkrálového, bratry Michalem a Richardem z detektivky Dvojí hra, tatínkem ze Zelenkových a Renčových Rebelů a čas od času také Hitlerem z Taboriho hry Mein Kampf."

Bývaly roky, kdy jste hrál ve čtyřech divadlech najednou, a to v deseti inscenacích. Utkvěl vám v paměti nějaký den, kdy to bylo nejnapínavější, kdy se to prostě stihnout nedalo?

"Neutkvěl, protože to není nic výjimečného. Nedostatek času k herectví bohužel patří. Zvláště pak v Čechách."

Při takové frekvenci rolí a představení, není pro vás nejdůležitější osobou v divadle nápověda?
"V našem divadle nápovědu nemáme a z případných textových karambolů musíme hezky vybruslit sami. Je to dobrá škola a musíte být hodně při věci."

Jakou máte paměť? Jak si pamatujete role?
"Čím dál, tím obtížněji. S přibývajícím věkem si pamatuji každou pitomost, dokonce umím nazpaměť poměrně brzy texty svých kolegů, jen ty moje mi jdou do hlavy stále pomaleji. Ale to vám asi řekne každý herec. Před časem jsem hrál s Jiřím Kodetem v rozkošné komedii Taková spoušť. Jirka se řídil heslem svého dědečka Steimara: Když zapomeneš text, řvi jako tur a ono to nějak dopadne. Měli jsme spolu asi pětistránkový dialog, který jsem čas od času odříkával téměř celý já. Jirka řval jako lev a diváci s ním. Bylo to úžasně zábavné a většinou tyhle "výpadky textu" končily potleskem na otevřené scéně."

Jeden čas jste prožíval až třicet představení do měsíce, teď jste nejen herec, ale i majitel divadelní společnosti, principál. Nechci vyvolávat duchy, ale vzpomenete si občas na to, že váš otec prodělal první infarkt z přepracování?

"Herec, podle mého názoru, nemá svou únavu nosit na trh. Ostatně infarktové situace na nás dnes číhají na každém kroku a člověk nemusí být zrovna herec, aby se s nimi setkal."

Sportovci někdy vyčítají umělcům, že mohou dopovat podle libosti, kdežto oni nesmějí. Vy nemusíte lhát jako přistižení hrdinové arén - uchýlil jste se někdy k povzbuzujícímu prostředku?

"V divadle myslím doping nepomáhá a herci, kteří hrají blbě bez alkoholu, bývají ještě méně snesitelní jsou-li dostatečně nadopováni. Většinou diskvalifikují sami sebe dřív, než vejdou na jeviště."

Vaše nová divadelní společnost, s níž zatím kočujete, potřebuje zřejmě podporu sponzorů, úřadů, institucí. Necítíte se někdy nejen jako ředitel, ale i jako prosebník?

"To víte, že ano. U státních či městských divadel se předpokládá, že se bez větších dotací neobejdou, zatímco u soukromého divadla se automaticky počítá s tím, že si na sebe nějak vydělá. Nezdá se vám tento způsob uvažování poněkud roztomilým?"

Otevírá vám dveře vaše jméno, proslulé zásluhou vašeho otce a udržované jako značka kvality díky vám?

"Děkuji za mile formulovanou otázku. Nevím, zda jméno Hrušínský nějaké dveře otvírá, ale je báječné, že je zatím nezavírá. Snad to tak ještě chvíli vydrží."

Vy moc nechodíte na recepce, na rauty, téměř se nepředvádíte na tomhle "trhu marnosti.". Nebaví vás to, vzít si talířek s jednohubkou či kaviárem a tlachat? Ale teď jako ředitel byste měl navazovat styky...

"Máte pravdu. Společnost profesionálních jedlíků jednohubek nevyhledávám a po slávě tohoto druhu nijak netoužím. Ale pokud jde o společensky důležitou akci z hlediska existence divadla, pak samozřejmě oblékám sako s kravatou i já."

Řekněte mi, proč by vlastně měl sponzor strkat peníze do divadelní společnosti?

"Takhle to asi nezní moc hezky, ale podpora kultury všeobecně je znakem vyspělosti, úspěšnosti a v neposlední řadě kulturnosti té které společnosti."

Sportovci mají sponzorovo logo na dresech, čepicích, je na ledě stadionů, kapotách vozů, na tribunách. Nebude jednou v divadle na kulisách?

"Nemyslím, že by někdo něco podobného vyžadoval. Ale reklama sama o sobě není nic špatného. Vezměte si například filmy či divadelní představení z první republiky. Kolik otevřené i skryté reklamy je možno vystopovat např. ve filmech Vlasty Buriana, Voskovce a Wericha, Oldřicha Nového, abych jmenoval alespoň tyto čtyři soukromé divadelní podnikatele."

Divadlo je zatím nepoměrně menší kapitalistický cirkus než sport. Zůstane to tak dlouho?

"Pochopitelně. Do žádného divadla se nevejde sto tisíc diváků, jako na fotbalový stadion a žádné divadlo nebude přenášeno přes satelit do stovky zemí na celém světě. To je přece nesrovnatelné."

Jako každý podnikatel musíte pamatovat i na zisk. Jinak byste byl prvním a posledním principálem, který tvrdí, že společnost založil hlavně proto, aby se cítil více svobodný.

"Zatím počítám spíš investice, ale bez zisku se pochopitelně žádný podnik neobejde, má-li přežít. Na zisku z podnikání není nic špatného. I když nám čtyřicet let tloukli do hlavy pravý opak."

Existuje mezi divadelními společnostmi konkurence? Bojí se jeden principál druhého?

"Konkurence je všude, kam se jen podíváte, nejen v soukromých divadlech. Jde jen o to, aby byla korektní a zdravá."

Přece jen to vypadá, že konkurence je obávaná. Karel Heřmánek, majitel a ředitel Divadla Bez zábradlí, scény nadmíru úspěšné, reagoval tvrdě na váš dopis, v němž mu oznamujete, že zakládáte vlastní divadelní společnost. Vaše role přeobsadil, třeba Tři muži na špatné adrese, nebo kusy, ve kterých jste vystupoval, stáhl, například.... Takže vás vyhodil. Možná vás to ani nepřekvapilo.

"Překvapilo. Myslím, že Heřmánkovi tenkrát jednali unáhleně, ale nebyl jsem první, s kým se rozešli tímto způsobem a nemá smysl se k tomu vracet. Nicméně jim přeji, aby jejich divadlo prosperovalo stejně dobře, jako v době, kdy jsem u nich hrál."

Platy herců, a to i na vůdčích scénách, bych označil za mizerné. I přední herci na Národním divadle mívají čistý základní plat kolem dvanácti, třinácti tisíc korun měsíčně, "řadoví" herci na venkově nemálo pod deset tisíc. Jak je to ve vaší společnosti?

" Platy herců i v takových divadlech, jakým je Národní divadlo, jsou ostudné a neodpovídají odvedené práci, ani možnostem těchto divadel. Protože vím, co znamená stát před diváky na jevišti, snažím se hercům platit dobře a protože mám své zkušenosti z jiných podobných scén, jsem si vědom, že hercům platím lépe, než v některých bohatých soukromých divadlech. Možná proto k nim nepatřím. Navíc 100% zisku investuji do nových inscenací, které se snažím dělat, co se výpravy a kostýmů týká, minimálně na stejné úrovni, jako divadla s miliónovými dotacemi."

Nechal jste se jako herec na volné noze najímat různými řediteli, teď sám lidi najímáte. Jsou to smlouvy na jednu divadelní hru, stálé zaměstnání jim neposkytujete. Jenže pevné angažmá, jak známo, umožňuje klidné spaní. Je tenhle západní způsob angažmá budoucností i našich divadel?

"Kdo vám řekl, že pevné angažmá umožňuje klidné spaní? Neříkal jste v předchozí otázce, že si herci v takových divadlech nic nevydělají? Je ale pravda, že většina herců stále dává přednost této absurdní jistoty ubohého výdělku před vlastní svobodou a s ní spojenými povinnostmi. Je to neuvěřitelné, ale i tady stále ještě funguje ona čtyřicetiletá demagogie nedávné totality."

Kniha je zboží, noviny jsou už dávno zboží, je podle vás i divadlo zboží? Některé muzikální produkce nejen na Brodwayi, ale i u nás, prozrazují, že je to byznys se vším všudy. Takže i vy jste svým způsobem byznysman.

"Bohužel nejsem. Jsem stále více hercem a s podnikáním bojuji tak, jako je to v té písničce Voskovce a Wericha: Jednou jsi dole, jednou zase nahoře. Ale mimochodem v nakladatelství Andreje Šťastného právě vyšla knížka mých sloupků a fejetonů z posledních dvou let. Jmenuje se Vážně jste to nečetli?Je v ní pochopitelně i celá řada fejetonů o divadle."

Karel Heřmánek nesporně jako principál veleúspěšného divadla zbohatl. Myslíte, že se to jednou podaří i vám?

"Ve výdělcích na Karla a Hanku nemám. Ale hercům, pokud to srovnám se svými rolemi u Karla, platím lépe, než oni platili mně."

Většina pražských divadel bývá často vyprodaná, nebo aspoň ta, která založila repertoár na komediích, tragikomediích či konverzačkách. Někteří kritici to nazývají podbízivostí, podle nich je to divadlo pro střední měšťanskou vrstvu. Jak vy chcete rozlišovat diváky?

"Rozlišování diváků považuji za hloupou aroganci. Každý, kdo přijde k pokladně a koupí si lístek, protože chce divadlo vidět, je tím nejlepším divákem na světě a stojí za to pro něj hrát, nejlépe, jak umíte."

O Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha se říkávalo, že se tam může zasmát je člověk, který vystudoval gymnázium. Potřebuje i váš divák vzdělání?

"Promiňte, ale s tím nesouhlasím a jsem přesvědčen, že v Osvobozeném divadle se mohli řehtat i ti nejobyčejnější lidé, stejně jako absolventi Karlovy univerzity."

Máte úctu před divákem?

"Pochopitelně ano. Ne kvůli penězům. Jde o úctu, která mi byla vštípena rodiči a která by se asi dala pojmenovat, jako láska a úcta k divadlu všeobecně. A divadlo bez diváků je přece hloupost. Vlastně jde o obyčejnou úctu k lidem, ne?"

Po jednom tzv. avantgardním představení, v němž svět se zpodobňoval spíše coby místo vhodné k hromadné sebevraždě, mi sdělila má zdeptaná společnice: teď potřebuju panáka nebo psychiatra. Současné divadlo má zřejmě zprostředkovávat i takové nálady. Nebo snad ne? Jak se to týká vás?

"Jednoduše. Člověk se nevyhne omylům, zvláště v případě, kdy nechcete dělat divadlo podbízivé. Ale na podobná představení lidi dlouho nechodí a mohou si je dovolit vyrábět jen ti, co dělají divadlo za cizí peníze. A mezi námi, jsou to většinou peníze vyhozené."

Líbí se mi rodinná historka, jak jednou někdo telefonoval do vaší vily, ještě v době, kdy jste tam bydleli všichni Hrušínští a chtěl Rudolfa Hrušínského. A když slyšel: ale kterého? Tady jsou tři Rudolfové, po chvíli zaváhání odpověděl: Toho pravého. Ten pravý, ten první velký Hrušínský, to byl váš otec. Jak ve vás především zůstal?

"No, přece jako táta, kterého jsem miloval."

Váš otec byl znám svým hereckým minimalismem, on skoro nehraje, říkalo se o něm. V tom jak nic moc nedělal, byl podoben Jeanu Gabinovi. Neptáte se někdy, když zrovna nevíte v roli kudy kam, jak on by to zahrál?

"Neptám, protože herectví je nepřenosné a každý musí jít svou cestou. Táta měl obrovský dar, získat okamžitě pozornost diváků a dovedl s ním úžasně zacházet."
Některé otcovy role se staly součástí kulturního povědomí národa. To přece hrál Hrušínský říká se dodnes o mnoha filmech. Kdy vám byl nejbližší?
"Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným, znáte? Nebo: Tak víš co, Františku? Jeď do Pelhřimova, prohlídni si tam krematorium, ať víš, do čeho jdeš. A co třeba tohle: Kterého Ferdinanda, paní Müllerová? Já znám dva Ferdinandy… Já mám rád všechny tátovy filmy i ty méně povedené, ale těch není mnoho. Ale on byl hlavně vynikající divadelní herec. Jeho charisma a síla jeho hereckého projevu nikde jinde nebyla tak báječná, jako právě v divadle a v některých rolích zvláště. Třeba jeho Jago nebo Benedetto byly role, na které v jeho podání nikdy nezapomenu."

Herecké geny podělil i váš bratr Rudolf. Nejste si podobní ničím, ani tváří či postavou, a přidělili vám i jiné charaktery, on hraje gaunery, vyděděnce, vy jste začal u kladných typů a přešel jste na komediální role. To všechno matka příroda?

"Zdá se, že každý hrajeme to, co je nám bližší. :o))"

Jak se to dělá rozesmávat lidi?

"To si netroufám tvrdit, ale pokud se podaří hlediště poctivým způsobem rozesmát, je to nádherný pocit a stojí zato jej zažívat znovu a znovu."

Víc než stopadesátkrát jste už vystoupil v divadle ABC ve hře Charleyova teta v ženském kostýmu co převlečený lord Babberley. V čem je tajemství stálé svěžesti výkonu?

"Děkuji za poklonu, ale musím vás opravit nyní se blížíme 240 repríze. Zatím je stále vyprodáno, tak to snad ještě nějakou dobu budeme hrát. A hrát takovou roli, jakou je Babs, je opravdu rozkoš a já si to moc vychutnávám. I když občas po představení nemluvím, tak si to ohromě užívám, vždyť si to představte: Ve svém divadle ručím svým jménem za všechno. Tady jenom sám za sebe, to je někdy ohromná úleva. Já si vlastně chodím na Charleyovu tetu tak trochu odpočinout, jestli mi rozumíte."

Říkáte, že herectví je velmi nesvobodné zaměstnání. To snad hlavně kvůli režisérům, co vám vnucují představy, s nimiž se nehodláte ztotožnit?

"Nejen kvůli režisérům, ale kvůli všemu. Herci jsou závislí na mnoha okolnostech, na lidech, na štěstí, na textu, na partnerech, s nimiž hrají, na zázemí toho kterého divadla atd., atd…"

Vaši utkvělou vzpomínkou zůstává den, kdy pár hodin po otcově pohřbu jste už zase stál na jevišti, jako učitel Medvěděnko v Čechovově Racku, dokonce nalíčený na bílo a v paruce. Jste komediant v tom ušlechtilém slova smyslu od narození, ale přesto to s vámi zatřáslo. Tenkrát jste se svěřil, že na přání režiséra znásilňujete Čechova i sebe.

"Jo, to byla hloupá situace, ale člověk občas dělá hlouposti. Tomu se neumím vyhnout."

Našel jste někdy odvahu odmítnout roli?

"Jistě, roli jsem odmítl víckrát . Ale nešlo o žádnou odvahu. Prostě jsem přestal dělat to, co se mi nelíbilo, či s těmi s nimiž jsem dělat nechtěl. Nic jsem tím neriskoval."

Vaše rodina patří k těm mnoha hereckým, matkou vašich dětí je herečka Miluše Šplechtová. Teď po dlouhých letech s ní opět vystupujete v komedii Woody Allena Zahraj to znovu, Same. Je snazší být manželem na jevišti než v životě?

"Hrát s manželkou je mnohem jednodušší, než hrát něco na manželku. Ale ne, je úžasné, že spolu můžeme hrát zase na jevišti, jako kdysi v Činoherním studiu v Ústí nad Labem."

Co pokládáte za herecké štěstí?

"Můžete-li hrát to co chcete, s kým chcete a když to navíc zajímá a baví i diváky."

Usiloval jste nejen o divadelní společnost, ale i své divadlo, abyste nemusel kočovat. Přání se vám splnilo...

"Vidíte, to je také herecké štěstí. Se svými kolegy jsme získali ve výběrovém řízení nově vznikající Divadlo Na Jezerce, v Praze 4. Je to nádherný areál, ležící ve stejnojmenném parku. Jde o tři budovy, které v současné době velmi důkladně rekonstruuje Městská část Praha 4 a moje divadelní společnost zde bude dlouhodobým nájemcem a provozovatelem nového pražského divadla. Pokud všechno půjde podle plánu, měli bychom v Divadle Na Jezerce uvítat první diváky před Vánocemi příštího roku."

Před stodvaceti lety založil soukromou divadelní společnost váš prapradědeček Ondřej Červíček, z jehož krve vzešla i herecká dynastie Hrušínských. Co je tak přitažlivého na herectví, že mu všichni podléháte jako svému bohu?

"Já bych to nenazýval tak vznešeně. Dělám jen to, co mě baví."

Váš kolega, principál z Prodané nevěsty, prohlašuje: Všichni lidé jsou víceméně komedianty... Je to tak i ve vašich očích?

"Svět je úžasné divadlo. Stačí se podívat kolem sebe."

Co chcete především od života? Budete říkat štěstí, lásku, zdraví, co jiného. To je stará vesta, kdo by to nechtěl. Ale neměl by každý opravdový herec přiznat, že když hodlá žít a ne živořit, chce především úspěch? Sukces? Aplaus? A co nejvíce opon?

"Jasně že měl. To víte, že chci co nejvíc opon, že chci aplaus a sukces. To se ví, že chci mít to, čemu říkáte úspěch. Já jsem rád chválenej."

Jan Hrušínský, MF Dnes, leden 2004