Kým vším jste v těchto dnech a týdnech na prknech,
která znamenají svět?
Kterou z postav byste si nejspíš přál být, kdybyste nebyl pražským hercem?
"V těchto dnech především Emilem Magisem
v tragikomedii Féliciena Marceaua Vajíčko. Nádherná role ve stejně krásné
hře. Je neuvěřitelné, že se Vajíčko téměř čtyřicet let v žádném pražském divadle
nehrálo. Dále potom často a rád bývám Felixem Allanem v komedii Woodyho Allena
Zahraj to znovu, Same, kterou uvádíme v naší Divadelní společnosti, Lordem
Babberleym alias Charleyovou tetou, Malvoliem z Shakespearova Večera tříkrálového,
bratry Michalem a Richardem z detektivky Dvojí hra, tatínkem ze Zelenkových
a Renčových Rebelů a čas od času také Hitlerem z Taboriho hry Mein Kampf."
Bývaly roky, kdy jste hrál ve čtyřech divadlech
najednou, a to v deseti inscenacích. Utkvěl vám v paměti nějaký den, kdy to
bylo nejnapínavější, kdy se to prostě stihnout nedalo?
"Neutkvěl, protože to není nic výjimečného.
Nedostatek času k herectví bohužel patří. Zvláště pak v Čechách."
Při takové frekvenci rolí a představení, není pro
vás nejdůležitější osobou v divadle nápověda?
"V našem divadle nápovědu nemáme a z případných textových karambolů
musíme hezky vybruslit sami. Je to dobrá škola a musíte být hodně při věci."
Jakou máte paměť? Jak si pamatujete role?
"Čím dál, tím obtížněji. S přibývajícím věkem si pamatuji každou pitomost,
dokonce umím nazpaměť poměrně brzy texty svých kolegů, jen ty moje mi jdou
do hlavy stále pomaleji. Ale to vám asi řekne každý herec. Před časem jsem
hrál s Jiřím Kodetem v rozkošné komedii Taková spoušť. Jirka se řídil heslem
svého dědečka Steimara: Když zapomeneš text, řvi jako tur a ono to nějak dopadne.
Měli jsme spolu asi pětistránkový dialog, který jsem čas od času odříkával
téměř celý já. Jirka řval jako lev a diváci s ním. Bylo to úžasně zábavné
a většinou tyhle "výpadky textu" končily potleskem na otevřené scéně."
Jeden čas jste prožíval až třicet představení do
měsíce, teď jste nejen herec, ale i majitel divadelní společnosti, principál.
Nechci vyvolávat duchy, ale vzpomenete si občas na to, že váš otec prodělal
první infarkt z přepracování?
"Herec, podle mého názoru, nemá svou únavu
nosit na trh. Ostatně infarktové situace na nás dnes číhají na každém kroku
a člověk nemusí být zrovna herec, aby se s nimi setkal."
Sportovci někdy vyčítají umělcům, že mohou dopovat
podle libosti, kdežto oni nesmějí. Vy nemusíte lhát jako přistižení hrdinové
arén - uchýlil jste se někdy k povzbuzujícímu prostředku?
"V divadle myslím doping nepomáhá a herci,
kteří hrají blbě bez alkoholu, bývají ještě méně snesitelní jsou-li dostatečně
nadopováni. Většinou diskvalifikují sami sebe dřív, než vejdou na jeviště."
Vaše nová divadelní společnost, s níž zatím kočujete,
potřebuje zřejmě podporu sponzorů, úřadů, institucí. Necítíte se někdy nejen
jako ředitel, ale i jako prosebník?
"To víte, že ano. U státních či městských
divadel se předpokládá, že se bez větších dotací neobejdou, zatímco u soukromého
divadla se automaticky počítá s tím, že si na sebe nějak vydělá. Nezdá se
vám tento způsob uvažování poněkud roztomilým?"
Otevírá vám dveře vaše jméno, proslulé zásluhou
vašeho otce a udržované jako značka kvality díky vám?
"Děkuji za mile formulovanou otázku. Nevím,
zda jméno Hrušínský nějaké dveře otvírá, ale je báječné, že je zatím nezavírá.
Snad to tak ještě chvíli vydrží."
Vy moc nechodíte na recepce, na rauty, téměř se
nepředvádíte na tomhle "trhu marnosti.". Nebaví vás to, vzít si
talířek s jednohubkou či kaviárem a tlachat? Ale teď jako ředitel byste měl
navazovat styky...
"Máte pravdu. Společnost profesionálních
jedlíků jednohubek nevyhledávám a po slávě tohoto druhu nijak netoužím. Ale
pokud jde o společensky důležitou akci z hlediska existence divadla, pak samozřejmě
oblékám sako s kravatou i já."
Řekněte mi, proč by vlastně měl sponzor strkat
peníze do divadelní společnosti?
"Takhle to asi nezní moc hezky, ale podpora
kultury všeobecně je znakem vyspělosti, úspěšnosti a v neposlední řadě kulturnosti
té které společnosti."
Sportovci mají sponzorovo logo na dresech, čepicích,
je na ledě stadionů, kapotách vozů, na tribunách. Nebude jednou v divadle
na kulisách?
"Nemyslím, že by někdo něco podobného vyžadoval.
Ale reklama sama o sobě není nic špatného. Vezměte si například filmy či divadelní
představení z první republiky. Kolik otevřené i skryté reklamy je možno vystopovat
např. ve filmech Vlasty Buriana, Voskovce a Wericha, Oldřicha Nového, abych
jmenoval alespoň tyto čtyři soukromé divadelní podnikatele."
Divadlo je zatím nepoměrně menší kapitalistický
cirkus než sport. Zůstane to tak dlouho?
"Pochopitelně. Do žádného divadla se nevejde
sto tisíc diváků, jako na fotbalový stadion a žádné divadlo nebude přenášeno
přes satelit do stovky zemí na celém světě. To je přece nesrovnatelné."
Jako každý podnikatel musíte pamatovat i na zisk.
Jinak byste byl prvním a posledním principálem, který tvrdí, že společnost
založil hlavně proto, aby se cítil více svobodný.
"Zatím počítám spíš investice, ale bez
zisku se pochopitelně žádný podnik neobejde, má-li přežít. Na zisku z podnikání
není nic špatného. I když nám čtyřicet let tloukli do hlavy pravý opak."
Existuje mezi divadelními společnostmi konkurence?
Bojí se jeden principál druhého?
"Konkurence je všude, kam se jen podíváte,
nejen v soukromých divadlech. Jde jen o to, aby byla korektní a zdravá."
Přece jen to vypadá, že konkurence je obávaná.
Karel Heřmánek, majitel a ředitel Divadla Bez zábradlí, scény nadmíru úspěšné,
reagoval tvrdě na váš dopis, v němž mu oznamujete, že zakládáte vlastní divadelní
společnost. Vaše role přeobsadil, třeba Tři muži na špatné adrese, nebo kusy,
ve kterých jste vystupoval, stáhl, například.... Takže vás vyhodil. Možná
vás to ani nepřekvapilo.
"Překvapilo. Myslím, že Heřmánkovi tenkrát
jednali unáhleně, ale nebyl jsem první, s kým se rozešli tímto způsobem a
nemá smysl se k tomu vracet. Nicméně jim přeji, aby jejich divadlo prosperovalo
stejně dobře, jako v době, kdy jsem u nich hrál."
Platy herců, a to i na vůdčích scénách, bych označil
za mizerné. I přední herci na Národním divadle mívají čistý základní plat
kolem dvanácti, třinácti tisíc korun měsíčně, "řadoví" herci na
venkově nemálo pod deset tisíc. Jak je to ve vaší společnosti?
" Platy herců i v takových divadlech, jakým
je Národní divadlo, jsou ostudné a neodpovídají odvedené práci, ani možnostem
těchto divadel. Protože vím, co znamená stát před diváky na jevišti, snažím
se hercům platit dobře a protože mám své zkušenosti z jiných podobných scén,
jsem si vědom, že hercům platím lépe, než v některých bohatých soukromých
divadlech. Možná proto k nim nepatřím. Navíc 100% zisku investuji do nových
inscenací, které se snažím dělat, co se výpravy a kostýmů týká, minimálně
na stejné úrovni, jako divadla s miliónovými dotacemi."
Nechal jste se jako herec na volné noze najímat
různými řediteli, teď sám lidi najímáte. Jsou to smlouvy na jednu divadelní
hru, stálé zaměstnání jim neposkytujete. Jenže pevné angažmá, jak známo, umožňuje
klidné spaní. Je tenhle západní způsob angažmá budoucností i našich divadel?
"Kdo vám řekl, že pevné angažmá umožňuje
klidné spaní? Neříkal jste v předchozí otázce, že si herci v takových divadlech
nic nevydělají? Je ale pravda, že většina herců stále dává přednost této absurdní
jistoty ubohého výdělku před vlastní svobodou a s ní spojenými povinnostmi.
Je to neuvěřitelné, ale i tady stále ještě funguje ona čtyřicetiletá demagogie
nedávné totality."
Kniha je zboží, noviny jsou už dávno zboží, je
podle vás i divadlo zboží? Některé muzikální produkce nejen na Brodwayi, ale
i u nás, prozrazují, že je to byznys se vším všudy. Takže i vy jste svým způsobem
byznysman.
"Bohužel nejsem. Jsem stále více hercem
a s podnikáním bojuji tak, jako je to v té písničce Voskovce a Wericha: Jednou
jsi dole, jednou zase nahoře. Ale mimochodem v nakladatelství Andreje Šťastného
právě vyšla knížka mých sloupků a fejetonů z posledních dvou let. Jmenuje
se Vážně jste to nečetli?Je v ní pochopitelně i celá řada fejetonů o divadle."
Karel Heřmánek nesporně jako principál veleúspěšného
divadla zbohatl. Myslíte, že se to jednou podaří i vám?
"Ve výdělcích na Karla a Hanku nemám. Ale
hercům, pokud to srovnám se svými rolemi u Karla, platím lépe, než oni platili
mně."
Většina pražských divadel bývá často vyprodaná,
nebo aspoň ta, která založila repertoár na komediích, tragikomediích či konverzačkách.
Někteří kritici to nazývají podbízivostí, podle nich je to divadlo pro střední
měšťanskou vrstvu. Jak vy chcete rozlišovat diváky?
"Rozlišování diváků považuji za hloupou
aroganci. Každý, kdo přijde k pokladně a koupí si lístek, protože chce divadlo
vidět, je tím nejlepším divákem na světě a stojí za to pro něj hrát, nejlépe,
jak umíte."
O Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha se říkávalo,
že se tam může zasmát je člověk, který vystudoval gymnázium. Potřebuje i váš
divák vzdělání?
"Promiňte, ale s tím nesouhlasím a jsem
přesvědčen, že v Osvobozeném divadle se mohli řehtat i ti nejobyčejnější lidé,
stejně jako absolventi Karlovy univerzity."
Máte úctu před divákem?
"Pochopitelně ano. Ne kvůli penězům. Jde
o úctu, která mi byla vštípena rodiči a která by se asi dala pojmenovat, jako
láska a úcta k divadlu všeobecně. A divadlo bez diváků je přece hloupost.
Vlastně jde o obyčejnou úctu k lidem, ne?"
Po jednom tzv. avantgardním představení, v němž
svět se zpodobňoval spíše coby místo vhodné k hromadné sebevraždě, mi sdělila
má zdeptaná společnice: teď potřebuju panáka nebo psychiatra. Současné divadlo
má zřejmě zprostředkovávat i takové nálady. Nebo snad ne? Jak se to týká vás?
"Jednoduše. Člověk se nevyhne omylům, zvláště
v případě, kdy nechcete dělat divadlo podbízivé. Ale na podobná představení
lidi dlouho nechodí a mohou si je dovolit vyrábět jen ti, co dělají divadlo
za cizí peníze. A mezi námi, jsou to většinou peníze vyhozené."
Líbí se mi rodinná historka, jak jednou někdo telefonoval do vaší vily, ještě
v době, kdy jste tam bydleli všichni Hrušínští a chtěl Rudolfa Hrušínského.
A když slyšel: ale kterého? Tady jsou tři Rudolfové, po chvíli zaváhání odpověděl:
Toho pravého. Ten pravý, ten první velký Hrušínský, to byl váš otec. Jak ve
vás především zůstal?
"No, přece jako táta, kterého jsem miloval."
Váš otec byl znám svým hereckým minimalismem, on
skoro nehraje, říkalo se o něm. V tom jak nic moc nedělal, byl podoben Jeanu
Gabinovi. Neptáte se někdy, když zrovna nevíte v roli kudy kam, jak on by
to zahrál?
"Neptám, protože herectví je nepřenosné
a každý musí jít svou cestou. Táta měl obrovský dar, získat okamžitě pozornost
diváků a dovedl s ním úžasně zacházet."
Některé otcovy role se staly součástí kulturního povědomí národa. To přece
hrál Hrušínský říká se dodnes o mnoha filmech. Kdy vám byl nejbližší?
"Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným, znáte? Nebo: Tak víš
co, Františku? Jeď do Pelhřimova, prohlídni si tam krematorium, ať víš, do
čeho jdeš. A co třeba tohle: Kterého Ferdinanda, paní Müllerová? Já znám dva
Ferdinandy… Já mám rád všechny tátovy filmy i ty méně povedené, ale těch není
mnoho. Ale on byl hlavně vynikající divadelní herec. Jeho charisma a síla
jeho hereckého projevu nikde jinde nebyla tak báječná, jako právě v divadle
a v některých rolích zvláště. Třeba jeho Jago nebo Benedetto byly role, na
které v jeho podání nikdy nezapomenu."
Herecké geny podělil i váš bratr Rudolf. Nejste
si podobní ničím, ani tváří či postavou, a přidělili vám i jiné charaktery,
on hraje gaunery, vyděděnce, vy jste začal u kladných typů a přešel jste na
komediální role. To všechno matka příroda?
"Zdá se, že každý hrajeme to, co je nám
bližší. :o))"
Jak se to dělá rozesmávat lidi?
"To si netroufám tvrdit, ale pokud se podaří
hlediště poctivým způsobem rozesmát, je to nádherný pocit a stojí zato jej
zažívat znovu a znovu."
Víc než stopadesátkrát jste už vystoupil v divadle ABC ve hře Charleyova teta
v ženském kostýmu co převlečený lord Babberley. V čem je tajemství stálé svěžesti
výkonu?
"Děkuji za poklonu, ale musím vás opravit
nyní se blížíme 240 repríze. Zatím je stále vyprodáno, tak to snad ještě nějakou
dobu budeme hrát. A hrát takovou roli, jakou je Babs, je opravdu rozkoš a
já si to moc vychutnávám. I když občas po představení nemluvím, tak si to
ohromě užívám, vždyť si to představte: Ve svém divadle ručím svým jménem za
všechno. Tady jenom sám za sebe, to je někdy ohromná úleva. Já si vlastně
chodím na Charleyovu tetu tak trochu odpočinout, jestli mi rozumíte."
Říkáte, že herectví je velmi nesvobodné zaměstnání.
To snad hlavně kvůli režisérům, co vám vnucují představy, s nimiž se nehodláte
ztotožnit?
"Nejen kvůli režisérům, ale kvůli všemu.
Herci jsou závislí na mnoha okolnostech, na lidech, na štěstí, na textu, na
partnerech, s nimiž hrají, na zázemí toho kterého divadla atd., atd…"
Vaši utkvělou vzpomínkou zůstává den, kdy pár hodin
po otcově pohřbu jste už zase stál na jevišti, jako učitel Medvěděnko v Čechovově
Racku, dokonce nalíčený na bílo a v paruce. Jste komediant v tom ušlechtilém
slova smyslu od narození, ale přesto to s vámi zatřáslo. Tenkrát jste se svěřil,
že na přání režiséra znásilňujete Čechova i sebe.
"Jo, to byla hloupá situace, ale člověk
občas dělá hlouposti. Tomu se neumím vyhnout."
Našel jste někdy odvahu odmítnout roli?
"Jistě, roli jsem odmítl víckrát . Ale
nešlo o žádnou odvahu. Prostě jsem přestal dělat to, co se mi nelíbilo, či
s těmi s nimiž jsem dělat nechtěl. Nic jsem tím neriskoval."
Vaše rodina patří k těm mnoha hereckým, matkou
vašich dětí je herečka Miluše Šplechtová. Teď po dlouhých letech s ní opět
vystupujete v komedii Woody Allena Zahraj to znovu, Same. Je snazší být manželem
na jevišti než v životě?
"Hrát s manželkou je mnohem jednodušší,
než hrát něco na manželku. Ale ne, je úžasné, že spolu můžeme hrát zase na
jevišti, jako kdysi v Činoherním studiu v Ústí nad Labem."
Co pokládáte za herecké štěstí?
"Můžete-li hrát to co chcete, s kým chcete
a když to navíc zajímá a baví i diváky."
Usiloval jste nejen o divadelní společnost, ale
i své divadlo, abyste nemusel kočovat. Přání se vám splnilo...
"Vidíte, to je také herecké štěstí. Se
svými kolegy jsme získali ve výběrovém řízení nově vznikající Divadlo Na Jezerce,
v Praze 4. Je to nádherný areál, ležící ve stejnojmenném parku. Jde o tři
budovy, které v současné době velmi důkladně rekonstruuje Městská část Praha
4 a moje divadelní společnost zde bude dlouhodobým nájemcem a provozovatelem
nového pražského divadla. Pokud všechno půjde podle plánu, měli bychom v Divadle
Na Jezerce uvítat první diváky před Vánocemi příštího roku."
Před stodvaceti lety založil soukromou divadelní
společnost váš prapradědeček Ondřej Červíček, z jehož krve vzešla i herecká
dynastie Hrušínských. Co je tak přitažlivého na herectví, že mu všichni podléháte
jako svému bohu?
"Já bych to nenazýval tak vznešeně. Dělám
jen to, co mě baví."
Váš kolega, principál z Prodané nevěsty, prohlašuje:
Všichni lidé jsou víceméně komedianty... Je to tak i ve vašich očích?
"Svět je úžasné divadlo. Stačí se podívat
kolem sebe."
Co chcete především od života? Budete říkat štěstí,
lásku, zdraví, co jiného. To je stará vesta, kdo by to nechtěl. Ale neměl
by každý opravdový herec přiznat, že když hodlá žít a ne živořit, chce především
úspěch? Sukces? Aplaus? A co nejvíce opon?
"Jasně že měl. To víte, že chci co nejvíc
opon, že chci aplaus a sukces. To se ví, že chci mít to, čemu říkáte úspěch.
Já jsem rád chválenej."
Jan Hrušínský, MF Dnes, leden 2004