Uvítací výbor před domem Jana Hrušínského a Miluše Šplechtové nebyl moc nadšen. Fenky Poly, Fanynka a Bibina mě nechtěly pustit dál. Ani se jim nedivím, hlídají totiž dům, kde bydlí velká vzácnost. Laskavost.

Už pamětní deska, že tu žil v letech 1945-1994 herec Rudolf Hrušínský, vás ovane jistou nostalgií. A když projdete do obývacího pokoje, obestře vás cosi nedefinovatelného.

Uvědomujete si zvláštní duch, jakýsi genius loci tohoto domu?

Miluška: Máme ho oba moc rádi, hlavně Honza, který se tu narodil. A našim přátelům je tu stejně dobře jako nám. Tímto pokojem prošlo tolik lidí, sedávaly tu takové herecké legendy, a stěny toho tolik slyšely, že by to vydalo na hodně bohatou knihu.

Dům má prý zajímavou historii?

Jan: Postavil ho dědeček v roce 1928. Příliš si ho neužil, protože za osm let zemřel. Jeho žena byla židovka, takže ji potkalo nevyhnutelné – krátce po okupaci musela dům do 24 hodin opustit a po dvou letech protektorátu byla celá početná rodina - kromě mé maminky a její sestry, které byly nezletilé - odvlečena do Terezína a do Osvětimi, odkud už se nikdo z nich nevrátil. Do našeho domu se nastěhoval vysoký nacistický důstojník, v pětačtyřicátém roce se tu dokonce střílelo. V místě, kde je ložnice, bylo kulometné hnízdo. Na parketách byla prý zaschlá skvrna od krve a když jsme je po letech brousili objevili jsme zapadlý říšský fenik ...

Miluška: ... Zní to trochu jako příběh o Cantervillském strašidle ...

Jan: ... Pak přišel únor roku 1948 a dům se stal činžákem. Takže maminka i sestra, ačkoli se obě vdaly, bydlely zhruba deset let v jednom bytě. Až koncem sedmdesátých let se otci podařilo za neuvěřitelných komplikací a díky nezištnosti naší tety, dosáhnout toho, aby jej mohla obývat celá rodina.

Další dům, který vám přirostl k srdci, je v jižních Čechách.

Jan: Ten jsme si ale s Miluškou postavili sami. Stojí na pozemku, na kterém měli rodiče své první rande. My bychom nejraději trávili v jižních Čechách všechen čas. Těšíme se, že tam stejně jednou zakotvíme. Mají to tam rádi i naše děti a naši tři psi. Fanynka je tátův pejsek, té už bude čtrnáct let. Poly se narodila půl roku před tátovou smrtí a Fanynka ji povila přímo v jeho posteli. Bibina je z druhého vrhu o dva roky později z roku 1995. Maminka si ji tehdy chtěla nechat, protože se bála, že už tu Fanynka dlouho nebude. Ale ona nakonec přežila oba mé rodiče.

Když jste tak vázaní na tato dvě místa, znamená to, že neradi cestujete?

Jan: Ne, naopak.

Miluška: Já mám ráda moře a teplíčko, Honza miluje Anglii.

Jan: Před sedmi lety v Brightonu jsme si řekli, že se tam za deset let zase vrátíme.

Proč právě tam?

Jan: Mysleli jsme Anglii celkově. Mám ji rád, protože tam, i když je dnes hodně zamerikanizovaná, funnguje tradice a řád. Také neuvěřitelné kontrasty. Jste například na ulici s neskutečně velkým provozem, uděláte pár kroků a ocitnete se v parku se staletými duby, pod nimiž stojí děda a krmí ptáčky. Nebo kapela ve viktoriánských uniformách hraje staré valčíky. To se asi jinde nevidí.

Znamená to, že tradice jsou pro vás hodně důležité?

Jan: Mám rád staré věci, proto mám hluboký vztah k tradicím a historii nejen naší rodiny. Doufám, že se to přenese i na děti.

Miluška: Honza roztřídil celý archív tátových fotek, o všechno se pečlivě stará. I pro děti to hodně znamená. Starší dcera Kristýna by si vůbec nedovede představit, že by žila někde jinde.

Jan: Když se narodila, vybudovali rodiče půdní nástavbu. Slunný byt s krbem a starými trámy rodiče velice milovali, ale a tady je zajímavé, jak se historie opakuje, otec po osmi letech (stejně jako kdysi dědeček Kouba) zemřel. Teď jsme tu úplně sami, bratr se svou manželkou si postavil dům v Karlíku u Dobřichovic.

Jak to bude s hereckou tradicí vaší rodiny dál? Ani jedno z dětí nelákají divadelní prkna?

Miluška: Nikola bude maturovat na Euroškole v Praze a zajímají ho cizí jazyky. Píše i povídky a rád by cestoval. Vlastně říká, že ještě neví, co by chtěl pořádně dělat. Kristýnka studuje prvním rokem na škole cestovního ruchu SOŠ Kvarta. Možná by chtěla taky k divadlu, ale povahou je po Honzově mamince, plachá a tichá. Nevím, jak by to snášela. Barunku herectví taky láká, ale pokaždé, když večer odcházím na představení, pověsí se mi na krk a řekne: pitomý divadlo. Tak nevím. Necháme to na nich.

Neměla jste strach přijít do rodiny, která je tak spjatá a v níž žijí takové osobnosti?

Miluška: Přišla jsem o mámu i tátu poměrně mladá a mí dva bratři jsou rozprsklí po celém světě, takže Honzova rodina mi vždycky suplovala tu moji a já přijala všechno se vším všudy. Z tatínka jsem měla velikou trému. Ale ona nás stmelovala hlavně Honzova maminka. Tím že sama o rodinu tak tragicky přišla, chtěla nás mít všechny kolem sebe, potřebovala ten velký rodinný stůl. Po její smrti se to rozpadlo, ale já v některých zvycích pokračuju. Ostatně – my jsme se třemi dětmi, s tetou Helenou a tetou Lídou a se třemi psy taky docela velká rodina. A Nikolovi už je devatenáct, třeba zanedlouho přivede nevěstu.

Jan: Často k nám také chodí někteří přátelé rodičů, kteří je pravidelně navštěvovali.

Miluška: Občas pozvu maminčiny přítelkyně, uvařím kafe, upeču štrůdl a poslouchám je. Přes ně se na mě maminka přenáší.

Jan: To ani jinak nejde, tátu s mámou tady stejně každou chvíli někde „potkáváme“. Na schodech, nebo třeba ráno v koupelně.

V čem vidíte výhody manželství dvou herců?

Jan: Výhodné to bylo v době, kdy jsme byli ve stejném angažmá a tak zvaně si spolu začali. Ta blízkost se hodila. Ale dneska s výjimkou jednoho představení v Divadle Bez zábradlí hrajeme každý jinde. Takže nerozlišuju, jestli je šikovné, když se vezmou dva herci nebo, dejme tomu, dva lékaři.

Pamatujete si na první setkání?

Miluška: Chodili jsme spolu na konzervatoř, ale ne do stejného ročníku, a po pár letech se potkali v angažmá v Ústí nad Labem. Byla jsem vdaná, jenže manželství trvalo jen dva roky, protože jsem se zamilovala do Honzy. Ale s prvním mužem máme výborný vztah. Myslím, že když lidi chtějí, vždycky se domluví.

Jste stejní jako před dvaceti lety nebo se jeden druhému hodně přizpůsobili?

Jan: Já se hodně přizpůsobil Miluščině kuchyni.

Miluška: Jestli ano, tak o tom ani nevím, protože to probíhalo nenásilně a postupně. Honza všechno zařídí, domluví, obstará, nemusím se o nic starat, maximálně tak o to, abych upekla štrůdl.

Jan: To jsem zdědil po mamince a Miluška po ní převzala ten štrůdl.

Miluška: Maminka nejen že vytvářela tátovi i nám všem perfektní zázemí, ale zvládala i praktické věci. Uměla uvařit výbornou svíčkovou, dělala tátovi sekretářku a ještě si dokázala sama opravit lednici. Taky jsem ji nezažila, že by si někdy na něco postěžovala.

Je něco, v čem se neshodnete?

Jan: Asi ano, ale to je naše věc. /smích/

Z vás obou čiší spokojenost, klid a vyrovnanost. Existuje vůbec něco, co vás znervózní nebo rozčílí?

Miluška: Nervózní a ve stresu jsme byli, když se rodina rozpadla, necelý rok po mámině smrti. I proto, že se vyskytly různé osobní problémy v rodině.

Jan: Mě dokáže naštvat třeba to, jak rychle dneska lidi zapomínají na to, co bylo. Zrovna nedávno jsem měl v ruce dopis z roku 1972, ve kterém jistý člověk tátovi zakázal mimodivadelní činnost. Na základě toho pak asi osm let nesměl nikde hrát, dokonce mu zamítli žádost o loveckou zbraň a nedostal ani rybářský lístek. Ale časem jsem došel k názoru, že stěžovat si nemá cenu. Věřím, že se to spraví a naše děti už se dožijí civilizace, která je běžná kousek od hranic na Západ.

Co nového zkoušíte v divadle?

Miluška: Mě čeká v Národním divadle představení Sekretářky. Hra je pouze zpívaná a v její německé verzi hraje devět hereček a jeden muž. Premiéra se plánuje na září. Ještě nevím, jaký typ sekretářky na mě čeká.

Jaká by vám tak zvaně sedla?

Miluška: Rozhodně ne žádná feministka.

Jan: Já zkouším v ČT se Zdeňkem Zelenkou adaptaci Ideálního manžela od Oscara Wildea s Jirkou Bartoškou, Zlatou Adamovskou, Veronikou Freimanovou, Jitkou Schneiderovou a Petrem Kostkou. Mám z ní radost, protože mám moc rád tenhle druh anglického humoru. A pak mě čeká práce s Jurajem Herzem v Divadle Bez Zábradlí.

Máte rád nejen anglickou literaturu a Anglii vůbec, ale také staré věci. Jaké konkrétně?

Jan: Nezáleží na tom, co je to za věc, ale co prožila. Nerad se obklopuji starými věcmi, které mi neřeknou nic. Třeba tamhle na stěně je fajfka, se kterou hrál táta Švejka. Tu vedle dostal od Jana Wericha, který si ji koupil ve třicátých letech v Paříži, když tam točili Pudr a benzín. Nebo jiná - bílá pěnovka od Svatopluka Beneše. Když jsme tátovi odhalovali pamětní desku na domě, vyprávěl mi, že ji nosíval ve čtyřicátých letech k fraku, což se prý dámám moc líbilo. Říkal jsem mu, že ji pečlivě opatruji. Abych si udělal radost, vezmu si ji jako rekvizitu právě do Ideálního manžela, protože tam je několik frakových scén.

Cítíte se dobře ve fraku?

Jan: Na zkoušce jsme se s Jirkou Bartoškou i Petrem Kostkou shodli, že ve fraku se cítíme lépe než v montérkách, ve kterých čeští herci museli hrát čtyřicet let.

Monika Seidlová, týdeník Vlasta (březen 2001)