Herectví, rodina, voňavá tráva
a kafe na terase

Jméno Miluše Šplechtové se objevuje v televizních titulcích poměrně často. Většinou však u zahraničních filmů a s dovětkem "v českém znění". Herečka obdařená příjemným vzhledem a příjemným hlasem uplatňuje poslední dobou v televize spíše to druhé. Herecké umění uplatňuje hlavně v Národním divadle, hlas v dabingu.

Film Nekonečná, nevystupovat, který tento týden uvádí televize Nova, patří k jejím prvním. "Na jeho natáčení docela ráda vzpomínám," říká Miluše Šplechtová. "Bylo mi devatenáct, byly prázdniny, točilo se na Moravě, všichni mě obletovali a byli na mě moc milí. Došlo tam dokonce k takové kuriózní situaci, že jsem obsadila do role Pavla Zedníčka. Tehdy hrál s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem v Ústí nad Labem a nebyl ještě tak moc známý a protože byl zrovna ve Zlíně, přijel se na natáčení podívat. Režisér ještě neměl obsazenou roli mého frajera, který přijede červeným autem a mává na mě, jestli s ním pojedu. Tak se mě zeptal: "Hele, líbí se ti Zedníček? Chtěla bys s ním hrát? Takže jsem mu vlastně „opatřila“ roli. Za své první vydělané peníze jsem pak jela do Řecka."

V televizi a ve filmu hrajete poměrně málo, je to proto, že preferujete divadlo nebo z jiného důvodu?

Prostě to tak je. Když role přijde, tak přijde, když ne, nedá se nic dělat, nijak se tím netrápím. Mám ráda české inscenace a české herce, ráda se dívám na své kolegy, ale když sama nedostanu roli, svět se nezboří. Jsem daleka toho, obcházet všechny večírky, rauty, premiéry a kluby a připomínat se, dávat na vědomí, že jsem na světě.

To je vážně nutné k tomu, aby člověk dostával role?

Říká se, sejde z očí, sejde z mysli. Režiséři nechodí často do divadel, aby si vybrali koho obsadí do filmu. Většinou to funguje automaticky - když se někomu dobře dělá s nějakým hercem, prostě ho obsadí příště znovu.

Vaše rodina má velkou hereckou tradici. Vy jste herečka, váš manžel Jan Hrušínský také, dědeček vašich dětí Rudolf Hrušínský, byl jedním z největších českých herců. Co děti, vypadá to, že budou pokračovat v rodinných šlépějích?

Nevím, samozřejmě rády na nás chodí do divadla, nejmladší Barunka zná nazpaměť všechna Honzova představení a hrozně se jí líbí, ale zatím nemohu odhadnout, jestli se u některého z nich touha po herectví projeví. Nejstaršímu Nikolovi je devatenáct, ve škole se věnuje zahraničnímu obchodu a myslím, že jsou mu blízké spíš jazyky a počítače. Píše povídky a říkala jsem si, že by mohl zkusit Vyšší odbornou školu tvůrčího psaní. Šestnáctiletá Kristýnka je prvním rokem na střední škole cestovního ruchu, ale sem tam projeví o herectví zájem.

Chtěli byste to nebo raději ne?

Chtěli bychom, aby byly naše děti šťastné. Žijí v herecké rodině, vědí, co to obnáší a vědí, do čeho by šly. Kdyby měly být nešťastné někde v kanceláři a herectví by je naopak uspokojovalo, budou pak šťastné u divadla kdekoliv. Když večer odcházím do divadla, tak se mi někdy Barunka pověsí na krk, nechce mě pustit a říká, ať už mi v tom pitomém divadle dají volno. A já jí říkám, vidíš, a kdybys byla herečkou, budeš na tom jednou stejně.

Kdybyste mohla znovu volit, vybrala byste si stejnou profesi?

Asi ano. Mně to baví.

Žijete v bytě, kde bydlel Rudolf Hrušínský. Zdá se, jakoby tady jeho duch pořád setrvával, jakoby tu pořád byl přítomen. Musí se žít krásně v takové atmosféře.

Tenhle dům postavil Honzův dědeček a narodila se tady jeho maminka. Během okupace ho musela rodina na čas opustit, protože se sem nastěhoval nějaký vysoký nacistický úředník. Celá rodina pak skončila v koncentráku a naživu zůstala jenom Honzova maminka a její sestra. Obě se sem ještě jako holky v pětačtyřicátém vrátily a obě si pak našly ženichy. Maminka na plovárně v Plané nad Lužnicí - tam ji potkal táta a protože se mu líbila, pozval ji do divadla, kde hrál v Maryše. A už se vzájemně neopustili. Teta si zase vzala našeho vojáka, který sloužil v Anglii. Obě rodiny tu bydlely spolu ještě v době, kdy se narodil Rudolf. Teta byla bezdětná a když se pak narodil Honza, darovala své sestře půlku domu a řekla jí: "Ty máš děti, které tu budou se svými rodinami chtít žít, tak si ten dům nechte."

A jak jste se seznámili s manželem vy?

Známe se vlastně už od konzervatoře. Honza chodil o nějaký ten rok výš, já věděla, že tam studuje Jan Hrušínský, ale jinak jsme se spolu nevídali. Potkali jsme se vlastně jenom jednou, kdy mě na maturitním plese v lehce povznesené náladě požádal o tanec, a pak zase dlouhá léta ne. Dali jsme se dohromady až v divadle v Ústí nad Labem, kam jsem přišla do angažmá.

Čím je pro vás vaše rodina?

Rodina je pro mě na prvním místě, je základem všeho. Je to asi tím, že sama jsem rodinu ztratila poměrně brzo - maminka mi umřela když mi bylo čtrnáct, táta deset let po ní. Rodina Hrušínských, do které jsem se přivdala, mi vlastně suplovala mojí rodinu. Myslím, že jsme s Honzovou maminkou měly v tomhle směru něco společného, protože i ona přišla o svou rodinu hrozně brzo. Tím víc si zakládala na tom, abychom byli všichni pohromadě. Svého času bydleli v domě současně tři Rudolfové Hrušínští. Tehdy byla v domě jenom jedna telefonní linka a v každém bytě byla paralelka. Jednou jsem zvedla telefon a nějaká paní z televize chtěla mluvit s Rudolfem Hrušínským. Říkám: "Ano, jistě, ale s kterým?" Na druhém konci bylo chvíli ticho a pak ta paní řekla: "S tím opravdovým."

Moc krásný dům vám dědeček postavil.

To ano. A co toho už ten dům zažil. Když poslouchám vypravování nebo si prohlížím staré fotografie ... Na jedné z nich sedí v proutěných prvorepublikových křesílkách v támhletom proskleném arkýři dědeček s režisérem Slavínským a je na nich vidět, že jsou dobře naladěni po nějakém víně. Dědeček totiž měl továrnu na výrobu umělých květin a zásoboval všechna pražská divadla a Barrandov. Ve všech starých českých filmech když mají ženské slamák s umělýma kytkama, tak jsou zaručeně od dědečka. Takže ty rodiny byly tak trochu propojené, aniž o tom věděli, ještě dřív, než se maminka s tatínkem poznali.

Kde trávíte léto?

V Plané nad Lužnicí. A nejen léto. Honzův táta tam koupil louku, na níž si s mámou dali první pusu. Tam si pod skálou postavili takovou malou chatičku. A jak se postupně rodina rozrůstala, tak se chatička oblepovala různými přístavky. Jenomže to nešlo donekonečna a tak nakonec táta rozdělil pozemek na tři díly, jeden dal Honzovi a my jsme si tam postavili svůj vlastní domeček. Jakmile máme volno, okamžitě tam vyrážíme. Vloni jsme tam byli i na Silvestra, je tam krásně i v zimě. Mám to tam moc ráda. Ať mám jakékoliv starosti, když přijedu do Planý, uvařím si kafe, sednu si na terasu, koukám se na Lužnici a říkám si - vždyť je všechno tak jedno.

Nepropadla jste na vlastním pozemku zahradnické vášni?

No, my moc velcí zahradníci nejsme. Máme rádi hezky posekanou trávu (ta krásně voní) a kytičky. Jednou jsme se tady v Praze rozhodli, že si vypěstujeme rajčata. Koupili jsme nádherné sazenice a Honza k nim vyrobil podpěry z větviček, které ořezal ze stromů. Dopadlo to tak, že rajčata uvadla a podpěry bíle vykvetly. Takže jsme raději zůstali u toho trávníku. Docela si malujeme, že bychom se jednou na stará kolena do Plané přestěhovali natrvalo.

ZUZANA PTÁČKOVÁ, Televize, březen 2001

(„Rozhovor měl být otištěn v této podobě, ale paní redaktorka Ptáčková, bohužel, nedodržela své slovo a zcela pominula mou autorizaci.“ M. Š.)