Pokorná služebnice Thálie

Přestože v Národním divadle působí herečka Miluše Šplechtová celých deset let, kam přešla po pěti letech v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a stejně dlouhém angažmá v Realistickém divadle, dodnes cítí při každém vstupu na jeviště jeho výjimečnou atmosféru.

Rozhodně už nebyla začátečnicí, když vstoupila na prkna Zlaté kapličky. Měla za sebou celou řadu krásných rolí a získala i cenu za herecký výkon v Shephardově hře Láskou posedlí za roli May.

V čem podle Vás spočívá ta výjimečná atmosféra naší první scény?

Národní divadlo rozhodně není stejné jako ostatní divadla a stačí se zamyslet jen nad jeho historií i nad tím, kdo všechno tímto divadlem prošel. Alespoň já - kdykoliv stojím na jevišti nebo v portále připravena na výstup - tak mívám neodbytný pocit, že tam vedle mne ještě někdo stojí. Z těch prostor přece nemůže vymizet ta úžasná energie, vyzářená všemi velkými osobnostmi. Myslím si, že Národní divadlo je nebo by aspoň mělo být Mekkou každého herce a zaslouží si úctu a pokoru.

Zažila jste na prknech této naší první scény jistě krásná setkání s vynikajícími lidmi? Kteří to byli?

Dá se říci, že mé první setkání s obrovským hercem Národního divadla bylo, když jsem přišla do této rodiny (pozn. red. Miluše Šplechtová je ženou Jana Hrušínského). To bylo setkání s panem Hrušínským, kterého jsem si nesmírně vážila a obdivovala ho a najednou jsem ho tady viděla v kuchyni. Když jsem potom o něco později přišla do Národního divadla, hrál tam ještě například pan Kemr a tchán tehdy dokonce režíroval Pygmalion, kde jsem měla svou první roli - Lízu Doolitlovou. A mít vedle sebe za kolegy takové vynikající herce a herečky jako je Věra Galatíková, Jana Preissová, Alois Švehlík, Josef Somr nebo Václav Postránecký a řadu dalších, to je přece krásný pocit. Já jsem přišla do Národního divadla právě v době, kdy odtud řada herců odešla - jako Jana Hlaváčová nebo Luděk Munzar, takže s těmi už jsem se bohužel nesetkala.

Je sice pravda, že každý herec či herečka na jevišti hraje sám za sebe, ale nedávali vám kolegové najevo, že jako snacha pana Hrušínského máte snad protekci?

Nejsem tak naivní, abych netušila, že takové myšlenky nebo řeči v zákulisí neproběhly. Ostatně, koho by to také, proboha živého, nenapadlo. Ale jestli je to napadlo, tak mi to nikdy nedal nikdo pocítit. Nesetkala jsem se ani s tím, že by se na mne někdo díval skrz prsty nebo dával najevo, že tam ještě nejsem patřičnou dobu. Naopak si myslím, že je tam bezvadný kolektiv, ač je to na tak obrovský soubor možná až zvláštní.

Měla jste příležitost si zahrát s Vaším tchánem?

Bohužel jsem neměla to štěstí v divadle, ale pracovali jsme spolu několikrát v rozhlase u pana režiséra Horčičky.

A s manželem?

S manželem jsme se v Ústí nad Labem na jevišti vlastně blíže seznámili, i když jsme se znali už předtím ze školy. Hráli jsme spolu ve Třech sestrách, v Dantonově smrti, v Obrazech z dějin, v Parském mramoru, v Jakubovi fatalistovi, ale ono těch her bylo víc a pak jsme také spolu hráli i v Realistickém divadle kam jsme odešli spolu už jako manželé. Vlastně nás osud rozdělil, až když jsem já šla do Národního divadla.

Proč jste tam nešli oba?

Je sice pravda, že tehdejší šéf činohry Ivan Rajmont nás tam lákal oba a já ho malinko podezírám, že víc chtěl mého muže než mne. Ten se však tenkrát nedal přemluvit a rozhodl se, že půjde za Janem Grossmannem do Divadla Na zábradlí. Říkal, že jako 'Hrušínský' by to měl v Národním divadle daleko horší než já.

Myslíte si, že dnes chodí lidé do té Vaší Zlaté kapličky stejně nadšeně jako před sto dvaceti lety, kdy si ji národ postavil?

Já myslím, že do Národního divadla nechodí tak úplně běžní diváci a že to je pro každého návštěvníka skutečný svátek. Nehledě k tomu, že k nám přijíždí zájezdy ze všech koutů republiky a mnozí lidé se do Národního divadla dostávají jen jednou v životě a bylo by krásné, kdyby zážitek z představení byl pro ně stejně silný jako zážitek z divadla samotného.

V kterých hrách hrajete v současnosti?

Hraji v komedii Sluha dvou pánů, v současné irské hře Cesta duchů - to je příběh mladé ženy, která ztratí dítě a učí se znovu žít. Je to moc hezká hra i o vzájemném pochopení, kterého se dnešním lidem příliš nedostává. Pak je to ještě další irská hra Bailegangaire aneb Město beze smíchu, kterou hrajeme s Věrou Galatíkovou a Táňou Medveckou v Kolowratu.

Půjdou Vaše děti ve stopách rodičů?

Víte, já si myslím, že každá holčička má ve své matce vzor. Vždyť i já jsem chtěla být učitelkou jako moje maminka a tak trochu s tím musím počítat. Kristýnce je šestnáct, studuje prvním rokem střední školu a po divadle už tak trošku pošilhává a dokonce se byla podívat někde na Smíchově v nějakém amatérském divadle. Takže, pokud ji to do maturity nepřejde, bude nás možná čekat starost. Syn bude letos maturovat a divadlo má rád jen jako divák. Báře je devět let a předvádí se stejně jako kdysi já, až mi maminka říkávala, že jsem její opička na provázku. Přesto, kdykoliv jdu večer do divadla, pověsí se mi na krk a říká: "maminko, nechoď nikam". A já jí odpovídám: "Barunko, vidíš - kdybys byla herečka, tak bys totéž dělala jednou svým dětem. Pamatuj si to"! Oba dva však divadlo máme rádi a určitě bychom jim nebránili.

Vladimír Rogl, VEČERNÍK PRAHA, 21.3. 2001