„Může se spolu i mlčet, hlavně, když je o čem ...“, říkával tchán Miluše Šplechtové, Rudolf Hrušínský. Mlčet s Miluší Šplechtovou by byla ale velká škoda, protože povídat si s ní je mnohem zajímavější. Náš rozhovor se začal odvíjet od tématu právě nejaktuálnějšího – nedávné premiéry irské hry Toma Murfyho Bailegangare aneb Město beze smíchu.

Ve hře vystupují tři ženy. Hlavní postavou je babička Mommo, kterou hraje Věra Galatíková, Táňa Medvecká a já pak hrajeme její vnučky Mary a Dolly. Všechny tři role jsou krásné a musím říct, že spolu s režisérem Křížem jsme strávili pět měsíců velmi těžké práce. Jak jsme pracovali a jaký je výsledek už můžou posoudit diváci. 12. října byla premiéra a já se nyní těším na další reprízy. Mám vlastně teď v divadle „irskou sezónu“, protože ve Stavovském hrajeme dalšího irského autora C. McPhersona – Na cestě duchů. Je to o toleranci, o umění komunikace, o tom jak je důležité umět si vážit jeden druhého a umět také druhým naslouchat. To je myslím téma dnes aktuální a potřebné.

Chutnají vám ještě Hořické trubičky jako v dětství, vzpomenete si na svůj rodný Most, zahrajete si na piáno – podléháte občas nostalgii?

Trubičky mám pořád ráda a na své rodné město nedám dopustit. Ale klavír zanedbávám. Pravidelně jsem hrávala na konzervatoři. Teď začaly hrát mé dcery – maminčina přítelkyně, profesorka Božena Kronychová k nám dochází jednou týdně a učí Kristýnku a Barborku. Kristýnku to velice baví, sama si kupuje a obstarává noty, aby si mohla přehrávat muzikálové melodie a písničky ze starých českých filmů. S Barunkou je to o trošku horší, ale to je v tomhle věku asi normální. Vzpomínám si, že když mě bylo tolik co jí, nutila mě moje maminka do hraní zrovna tak, jako já teď Báru. Pamatuji se, že jsem si dokonce tehdy nepřála od Ježíška žádný dárek. Přála jsem si jen aby mě rodiče odhlásili z klavíru. Neudělali to a pod stromečkem jsem našla červené lyže.

Co pro vás znamená dabing jako herecká disciplína?

Mám ho ráda a moc mě baví. Začínala jsem u režisérky Blanky Novákové, která patřila mezi naše špičky a mám to štěstí, že se dále setkávám s režiséry, kteří jsou perfektní ve svém oboru a nikdy nemají tendenci něco odbýt. V poslední době nejvíce pracuji např. s Marií Fronkovou, pány Kvasničkou, Coufalem, Svobodou, Pospíchalem a dalšími. Mrzí mě, když slyším, jak stejný hlas mluví několik postav najednou. Právě tak nejsem přítel smíchů z playbacku a nemám ráda svévolné nakládání s češtinou, ale to se netýká, bohužel, jen dabingu. Často se to stává i v některých reklamách, které se chtějí za každou cenu přiblížit jazyku dnešních teenagerů.

Máte nějaké libůstky, které byste mohla zveřejnit?

Už teď se např. těším na Vánoce. (Konec října – pozn. aut.) Spolu s Honzou si velice potrpíme na tradice. Když jsem do téhle rodiny přišla, tradice udržovala maminka Hrušínská. Rodina byla stmelena u stolu, ve sváteční dny k nám pravidelně chodili návštěvy rodinných přátel. Maminka pekla vánočky, celý dům voněl vanilkovými rohlíčky a na závěr Štědrovečerní večeře se podával rumový dort, jehož receptura se dědí po předcích z I. republiky. Po smrti maminky se švagrová rozhodla, že budou trávit Vánoce odděleně, letos již druhý rok dokonce v jiném domě. Jinak všechny vánoční rituály s manželem a s naší tetou dodržujeme stejně jako za života rodičů. První koledy si pouštíme už při pečení vanilkových rohlíčků. K jedné z našich vánočních tradic patří i sváteční snídaně. Když se 24. prosince úderem desáté hodiny dopoledne ozve domovní zvonek, pronáší Honza již celá léta stejnou větu: „Děti, je tu Vlastík Zavřel, začínají Vánoce“. Postupem let se k Vlastíkovi přidávali další přátelé a tak se nás u dopolední tabule schází rok od roku víc a víc. Z kaviárových chlebíčků a sklenky šampaňského se stala opulentní hostina a zlaté prasátko jsme již dlouho nezahlédli. Odpoledne chodí Barunka s Kristýnkou zpívat koledy do kostela sv. Václava a na závěr večera se u rumového dortu a u kávy tradičně setkáváme se stejnými lidmi, jako za života rodičů.

Sdílíte nebo jen tolerujete záliby svého muže – mám na mysli fotografování nebo koně ...?

Každý máme své koníčky. Myslím ale, že jsme si dost podobní v tom, že oba máme rádi pevnou půdu pod nohama. Ani jeden z nás nenosí hlavu někde v oblacích ...

Tak tedy krásné svátky a zajímavé role...

Markéta Čaňková, TV magazín, prosinec 2000